Na křest pověstí ze staré Prahy dohlížel ilustrátor Srnec z nebes. Bez něho bych nenašel odvahu knihu napsat, říká Paur

Nebýt jeho entusiasmu, knihu, která obohacuje dětskou tvorbu, by nikdy nesepsal, sám by na takový úkol nenašel odvahu. Spisovatel Tomáš Paur, který se jako externí osvětlovač a zvukař seznámil v Černém divadle s jeho zakladatelem Jiřím Srncem, tvrdí, že jej legendární umělec do pohádkové prvotiny zdravě nahecoval. „Když jsem mu po jednom představení vyprávěl příběhy o starých pověstech převážně z Prahy, do nichž jsem dal jako hlavní protagonisty myši, tak byl Jirka natolik uchvácen, že okamžitě přišel s nápadem, abych vše sepsal. Přitom se mně nabídl, že by knihu ilustroval. A tím započala naše úžasná spolupráce, která mě nesmírně obohatila, protože Jiří byl neskutečně inspirující. Bez něj bych odvahu na sepsání knihy nenašel,“ netají se autor obdivem k zesnulému výtvarníkovi, který zemřel v devadesáti letech.

Hrdiny příběhů jsou myši, kresby mají nádech tajemna

Oba si vytyčili za cíl, aby se titulem Když myši vylezou ze svých skrýší přiblížili  k původní české knižní tvorbě pro děti. Jedná se celkem o jedenáct příběhů, které připomínají známé a až na jednu výjimku, i téměř zapomenuté příběhy ze staré Prahy, jež mají reálný základ ve starých příbězích a pověstech českých. „Jen s tím rozdílem, že hlavní podíl na ději, jak se vše nakonec událo, mají myši. Kniha je i o kořenech a historii našeho národa, kterou je důležité dětem neustále připomínat a odkazuje na zajímavé momenty českých dějin. A velmi mě potěšilo, že moje prvotina zaujala i dospělé,“ pochvaluje si Paur.

Manažer jedné pražské dopravní společnosti, kde pracuje jako Fleet manažer, se tvorbou pokusil odpovědět i na mnohá a nikdy nezodpovězená proč? Například, proč nikdo nikdy nenašel Golema? Proč je Čertův sloup na Vyšehradě tam, kde je? Rodák z Prachatic si usmyslel, že hlavními hrdiny budou myši. „Potřeboval jsem do příběhů vsadit nějakého škodílka, který dokáže i třeba nechtěně svou všetečností změnit sled událostí, aniž by si toho lidé všimli. Myši jsou všude, kde se něco šustne, a i když je nevidíme, posléze zjistíme z okousaných obalů, že u nás byly. I v běžném životě zasahují do našich příběhů a mění sled událostí,“ má jasno autor, který do role vypravěče pasoval starého myšího učitele Fouska.

Knihu s celým názvem Když myši vylezou ze svých skrýší aneb jak to se starými příběhy a pověstmi českými bylo anebo nebylo? zatraktivňují kresby od divadelního Mistra Jiřího Srnce. „Jeho ilustrace jsou tajemné a místy působí až strašidelně. Ale Jirkův styl je dokonalý. Přesně takové kresby jsem si k příběhům představoval, když jsem začal psát,“ konstatuje bývalý regionální novinář. Paur vždy ilustrátorovi nastínil, o čem bude psát, a na společných schůzkách si načrtli, jak by kresby k dané kapitole měly vypadat. „A Jirka mé zadání vždy do puntíku splnil, dokonce můj původní nápad předčil, čímž mě mile překvapoval,“ vzpomíná divadelní technik.

Mistra proslavilo Černé divadlo a lidem měnil životy

Při křtu knihy zesnulého Jiřího Srnce, jenž za svou uměleckou činnost a reprezentaci českého umění ve světě byl v roce 2011 vyznamenán bývalým prezidentem České republiky Václavem Klausem státním vyznamenáním Medailí Za zásluhy, zastoupil jeho syn Jiří Aster Srnec. „Suplovat tátu není snadné, protože on byl jedinečný. Měl vzácný dar, uměl lidem měnit životní osudy. Když jsme ho pochovali, přišlo po obřadu za mnou plno lidí a říkali mně, že kdyby nepotkali mého tatínka, nikdy by se k současné profesi nepropracovali. A i když Tomáš Paur má stále svoji práci, třeba se z něj jednoho dne stane spisovatel na plný úvazek a opět by za jeho nasměřováním stál otec,“ zasní se.

Také jeho tatínek, který byl rovněž scénografem a hudebním skladatelem se ke kreslení nedostal cíleně. „Jako malý onemocněl tuberkulózou, rok musel zůstat doma a nechodil do školy. Čas však neproflákal, protože v té době ještě neexistovaly mobily i počítače, a tak jej využil ke kreslení. Když od rodičů dostal tužky a papíry, nedělal nic jiného, než že maloval obrázky. A propracoval se k dokonalosti,“ říká jeho syn hrdě i dojatě. V závěru života otcovu tvorbu komplikovala nemoc i bolest očí, které během celého života díky práci v Černém divadle nesmírně zatěžoval. „Bohužel, jak nám tatínek odcházel, už nedokázal svoji aktivitu cíleně koncentrovat a dělal tak více věcí najednou. Maminka mu musela připomínat, že má Tomášovi dokončit kresby pro knihu. Na ilustracích je sice poznat, že všechny kresby nemají jednotný styl, jak měl mezi malováním pauzy, ale kvalita tím rozhodně neutrpěla,“ je přesvědčený.

Potomek si na tatínkovi, který v roce 2017 převzal Cenu Thálie za mimořádný umělecký přínos českému divadelnímu umění, váží jeho celoživotní vitality. „Nikdy nic neodkládal, do všeho se pouštěl s nadšením. Zatímco mě trvá, než vylezu ráno z postele a začnu fungovat, on hned vyskočil a vrhl se do práce. Bylo na něm vidět, jak miloval život. Vždyť ještě v 85 letech běhal deset kilometrů denně a každé ráno se sprchoval studenou vodou. Byl neuvěřitelně činorodý.“ Do knihy, kterou slavný umělec ilustroval, se nepustí hned. „Schovám si ji na dobu, až moje dcera Ariana, které je nyní rok a půl, trochu povyroste a bude více chápat. Už se těším, jak ji hrdě řeknu, že tak nádhernou a moudrou knihu ilustroval její dědeček.“

Jméno umělce a divadelního Mistra Jiřího Srnce, který spolupracoval i s divadlem Semafor, Laternou magikou, Divadlem Spejbla a Hurvínka a státní operou v Mnichově, je však nejvíce spojeno s Černým divadlem, které založil a byl i jeho manažerem. Černé divadlo využívá faktu, že na zatemněném jevišti nejsou vidět černě odění herci, ale jejich rekvizity ano. Srncovo divadlo počátkem 60. let vzniklo v rámci tehdejší divadelní avantgardy. Mezi jeho nejznámější inscenace patří Pruhovaný sen, Létající velocipéd, Legendy staré matky Prahy, Alice v říši zázraků, Peter Pan, Labyrint, Týden snů nebo Bílý Pierot v černém. Profesionální dráhu Jiřího Srnce velmi ovlivnil na loutkařské akademii jeho profesor Josef Pehr. „Při zkoušce na absolvenstké představení v roce 1959 nechal poprvé neviditelné herce čarovat s létajícími předměty a světlem. A tak vzniklo Černé divadlo. Bohužel si jej tatínek nenechal patentovat, a tak nejsme jediné na světě,“ posteskne si Jiří Aster Srnec, který převzal otcovu roli a stal se principálem divadla. Přelomovou roli sehrál rok 1962, kdy tehdy ještě poloamatérský soubor divadelníků dostal pozvání na prestižní festival do skotského Edinburghu. „Jednalo se o klíčovou událost. Divadlo se tak stalo slavné a vystoupilo v 69 zemích světa. Jen se oficiálně jmenuje Black Light Theatre Srnec, protože Black Theatre by znamenalo, že se jedná o černošský soubor,“ vysvětluje pro EuroZprávy.cz Jiří Aster Srnec, který zdědil péči o slavné divadlo.  

Bohdalovou pohádky zaujaly, pomáhají i autistům

Zpráva o Srncově smrti natolik zarmoutila kmotru knihy Jiřinu Bohdalovou, že ji žal nedovolil na křest do specializovaného knihkupectví Kavka, které je i uměleckou galerií, přijít. „S Jiřím mne pojilo celoživotní přátelství a musím se přiznat, že jeho odchod mne opravdu citelně zasáhl a stále bolí. Potřebuji více času, abych to sama v sobě vstřebala a mohla na Jiřího zase myslet s úsměvem. Moc mne moje absence mrzí a snad mne i pochopíte. Je to pro mne všechno moc brzy,“ vzkázala herečka Jiřina Bohdalová, která má od prezidenta Miloše Zemana převzít Řád Bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání České republiky. Pohádkovou knihu už má doma. „A mohu vám zodpovědně říct, jak je na ní vidět, že ji kluci dělali s láskou. Jsem si jista, že si ji oblíbíte stejně tak jako já. Milá kniho, přeji ti tedy do života co nejvíce spokojených čtenářů a jsem přesvědčena, že se vám Jiřího ilustrace budou líbit stejně tak jako vše, na čem se Jiří kdy umělecky podílel,“ dodala.

Spisovatel Tomáš Paur rovněž váhal, zda je vhodné záhy po Mistrově skonu pořádat slavnostní křest knihy Když myši vylezou ze svých skrýší. Sám navrhoval odklad, který by byl už druhý, neboť v lednu, kdy se první křest měl odehrát, panovala nepříznivá epidemiologická situace ohledně koronavirové pandemie. „Chtěl jsem křest kvůli jeho odchodu odložit, nepřišlo mě vhodné knihu oslavovat, když Jirka nedávno odešel. Ale s jeho rodinou jsme se dohodli, že by si sám další rušení nepřál, protože miloval život, včetně všeho, co k němu patří. Zasloužil si, abychom jej znovu připomněli, protože jeho kresby v knize jsou dokonalé a její kvalitu posouvají tak ještě na vyšší úroveň,“ domnívá se Paur.

Bývalý produkční kulturních akcí, který nyní žije na Křivoklátsku, s Jiřím Srncem usilovali, aby kniha, kterou vydali vlastním nákladem, rovněž pomáhala. Proto část výtěžku z jejího prodeje míří na podporu dětí s poruchou autistického spektra. „Jirka byl nesmírně empatický člověk, jemuž nebylo lhostejné, když měl někdo nějaké trápení či nesnáze. Proto jsem byl rád, že uvítal můj nápad ohledně podpory autistických dětí. Dozvěděl jsem se o paní Kolandové, která se nejen pracovně, ale i volnočasově věnuje dětem s poruchami autistického spektra, a to co pro tyto děti dělá, je opravdu obdivuhodné. A já si jí za zmíněnou náročnou činnost nesmírně vážím a má můj obrovský obdiv i uznání. Život s nimi není jednoduchý, ale i ony si zaslouží pozornost a pomoc. Jsem proto rád, že se kniha dobře prodává,“ těší literáta.

Sám už myslí na pokračování druhého dílu starých pověstí, které se pozvolna rodí. „Už mám řadu příběhů v hlavě, ale ještě jsem neměl čas je převést na papír. Chci ale zachovat svoji dosavadní linii, kdy zábavnou formou budu dětem vyprávět o pověstech českých a přitom je nechci moc zatěžovat. Nejtěžším úkolem ale bude najít kvalitního ilustrátora, protože Jiří nasadil laťku velmi vysoko,“ praví pro EuroZprávy.cz Tomáš Paur. Najednou jeho pohled ulpí na několika dětech, které odložily mobilní telefony a v knihkupectví se začetly do knihy, v níž je upoutaly i kresby. „Doufám, že Jirka dětskou radost vidí z nebes a stejně jako já cítí určité štěstí, že společná práce měla smysl. Rozzářená tvář dětí z knihy by i pro Jirku byla největší odměnou,“ dodává závěrem spisovatel.