REPORTÁŽ: Omezení počtu nakupujících? Je to jako za komunistů, socialismus v přímém přenosu, čílí se zákazníci

Na první pohled panoval před řetězci, které EuroZprávy.cz navštívily, klid. Žádný had lidí čekajících na vstup do obchodu se dopoledne před prodejnami Penny v Bohúňově ulici či Lidlem na Opatovské ulici anebo v Bille v Křejpského nevinul. Přesto v nich ze strany nakupujících jiskřily emoce. Mnohým vadilo, že si musejí vzít nákupní košík, i když jdou jen pro jednu položku. „Je to na palici, zapomněla jsem si nakoupit pečivo a teď tady čekám na vozík. Za chvíli se tady začnou hromadit lidé a já se ptám, kdo zajistí, že se při srocování nenakazíme, když vevnitř musí mít každý pro sebe 15 metrů čtverečních,“ ptá se podrážděně před Billou postarší dáma. Právě absence košíků je kritériem, že v prodejně je momentálně naplněn limit zákazníků, kteří vevnitř mohou být.

V obchodech musí být prostor, ale v autobuse se mačkáme

Zvýšený hlas se rozléhá i před prodejnou Penny. Paní si odmítá vzít nákupní vozík. „Babiše a jeho nařízení mám už po krk, nevolím ho a nebudu skákat každý den podle toho, jaké restrikce jej v noci napadnou.“ Muž z ochranné služby klientce slušně vysvětluje, že personál jen respektuje vládní nařízení. „Zavolám policii, že mě omezujete na svobodě,“ tvrdí a sahá do kapsy pro telefon. „Když zavoláte vy, my ji budeme kontaktovat, že nerespektujete opatření.“ Paní poté mobil opět zastrčí a s brunátným výrazem v obličeji odchází. Sekuriťák se držel, ale když problematická žena odešla, musel si venku zapálit cigaretu na uklidnění.

Naopak v Lidlu nikdo problémy nedělá. Pokladny jely naplno, aby se netvořily fronty. „Využívám, že mám home office, tak jsem si zaběhla nakoupit už nyní. Kdo ví, jak to tady bude vypadat vpodvečer,“ praví sympatická slečna. Před případným náporem si vyrazila nakoupit i zákaznice ve středních letech. „Raději jsem si šla nakoupit dopoledne, protože až se ženské vrátí z práce, bude tady narváno. Osobně se mně ale nelíbí, že každou chvíli oznámí vláda jiná opatření. Je to kočkopes,“ podivuje se žena při skládání nákupu do tašek.

Vedle stojící Roman se přidává ke zlobě na kabinet Andreje Babiše. „V nařízeních postrádám logiku. V obchodech musí mít každý kolem sebe prostor 15 metrů čtverečních, abychom se nenakazili koronavirem, ale když jsem ráno jel autobusem z noční, tak v něm byla hlavě na hlavě a nikoho netrápí, že se nedodržuje předepsaný odstup. Dvacet minut jsem se mačkal na ostatní a oni na mě. Doufám, že jsem nic nechytil.“

K novému nařízení má výhrady i osmdesátiletý Josef, který si při čekání na autobus před Penny na zastávce Metodějova užíval podzimního slunce. „Včera celý den při výročí Sametové revoluce běželo v televizi, jak jsme žili za totality a bylo mně z toho zle. Ale až budou fronty před obchody, tak si budu připadat jako za socialismu v přímém přenosu. To jsme stáli zástupy i na toaletní papír. Premiér Babiš neustále mluví o demokracii, ale přitom se snaží ji zde omezit a pandemii bere jen jako záminku. Modlím se, aby po volbách už vypadl,“ konstatuje a záhy nastoupí do spoje, na který čekal.

Opačný názor má sedmasedmdesátileté Božena. „Za všemi rozhodnutími pana Babiše stojím. Kdyby současné nařízení neudělal, tak mu zase mnozí budou nadávat, že je ke všemu lhostejný. Mám pocit, že se snad v zemi vyhlásila soutěž, kdo jej nejvíce urazí či zkritizuje.“

Současnou atmosféru označuje za hysterickou jednaosmdesátiletá Eva. „Podívejte se, za války jsem prodělala záškrt, tedy rovněž infekční onemocnění. Nebyl penicilin, a přesto jsem se vyléčila. Teď čekáme na vakcínu, ale já si myslím, že i bez ní lze koronavirus porazit. Musíme být však ukáznění a nehrát si na frajery, že já nic dodržovat nehodlám. Bohužel virus s námi tady bude dlouho, ale především se musíme chovat zodpovědně,“ přeje si paní Eva.

Jsme národem Švejků, volá rozzlobená dáma

Pracovníci ochranných služeb, které EuroZprávy.cz před obchody oslovily, tvrdí, že lidé jsou většinou ukáznění. „Mnozí nová pravidla znají, ti, kteří o nich nevědí, se nechají poučit,“ pochvaluje si koordinátor ve službách Penny. Obchody rovněž nezapomínají na přísné dodržování hygienických podmínek. „Použité vozíky i košíky neustále dezinfikuji,“ doplňuje.

Mírný rozruch kvůli hygienickým opatřením způsobila seniorka v Bille u nákupních košíků. „Chci rukavice, než se vozíku dotknu.“ Ochranka ji vysvětluje, že ty jsou vevnitř. „Tak já si pro ně dojdu k pečivu,“ nenechá se odbýt dáma. „Paní, to nemůžete, tam vás mohu pustit jen s vozíkem.“ Žena se chytne za hlavu. „To je logika. Tváříme se, že dodržujeme pravidla, ale když někdo na ně skutečně dbá, tak to není možné. Jsme národem Švejků, nic jiného.“ Kolem prochází vykázaný muž, jenž neměl košík. „Je to jak za komunistů, samá buzerace a omezování. Hlavně, že všichni při výročí Listopadu 1989 měli ústa plná svobody a demokracie,“ hlesne a ještě za rohem emotivně kroutí hlavou.

Do komentování politické situace se nechtěla pouštět mladá paní, která právě vycházela z Billy. „S novým nařízením vlády nemám problém, asi je nutné, a tak je zavedené. Co se mně ale nelíbí, je nepřipravenost personálu v Bille. Při placení jedou jen dvě pokladny, a tak se tvoří fronty. Lidé v nich vůbec nedodržují dvoumetrové rozestupy. Nechápu, proč nepovolají všechny pokladní, aby se netvořily zástupy,“ zlobí se.

S nadhledem vše pozoruje vitální penzista. „Nerozumím lidem, co pořád musí něco řešit. Svítí sluníčko a navíc dnes večer hrajeme fotbal se Slovenskem. Těším se, jak je v Lize národů znemožníme. Na přenos jsem se řádně vybavil lahvovým pivem a bude pohoda,“ usměje se. Vezme tašku, která zacinká sklem, a zmizí v nesměle šimrajících paprscích podzimního listopadového slunce.