Pieta připomněla studentský pochod proti totalitě z února 1948

"Boj s komunismem ještě neskončil. Strašidlo komunismu stále obchází Evropou a i naše dnešní vládní garnitura mu dává druhý dech," uvedl místopředseda Senátu Jiří Oberfalzer (ODS). Poukázal tak na to, že menšinová vláda ANO a ČSSD se drží u moci díky podpoře KSČM a díky ústupkům komunistům.

"Cítím stále častěji připravenost naslouchat jednoduchým řešením, pro něž je třeba v zájmu celku obětovat mnohé ze svých individuálních svobod." Místopředseda @JiriOberfalzer. Výročí pochodu studentů za svobodu a demokracii na Hrad. 25. 2. 1948. Projev: https://t.co/0SJfn5RWt1 pic.twitter.com/xtmcy5NtCj

Nastupující generace, které nemají osobní zkušenost s komunismem, jsou podle Oberfalzera náchylnější naslouchat jednoduchým řešením na nastolení společenského řádu, pro který je třeba obětovat mnohé z individuálních svobod.

"Nesmíme mlčet a nechat se ukolébat blahobytem do nečinnosti," uvedl bývalý politický vězeň Leo Žídek. Dřívější totality podle něj nejsou mrtvé a objevují se i nové, k nimž vedou mimo jiné "zhoubná genderová ideologie" i "svévolný liberalismus". "Nebudeme-li mluvit a jednat my, bude mluvit a volat kamení," dodal Žídek. Piety se zúčastnila zhruba stovka lidí, nejen pamětníci, ale i mladší včetně zástupců vysokých škol a studentských spolků.

V únoru 1948 se vysokoškolští studenti vypravili průvodem na Hrad dvakrát. Poprvé, 23. února, se jejich tříčlenná delegace dostala až k prezidentovi Edvardu Benešovi. O dva dny později jim v Nerudově ulici přehradil cestu kordon příslušníků tehdejšího Sboru národní bezpečnosti (SNB). Při jejich zásahu byl postřelen a zmrzačen student Vysoké školy lesního hospodářství Josef Řehounek. Pochod nyní připomíná pamětní deska.

Postoj studentů se stal záminkou k odstranění těch, kteří se pokusili zvrátit nastupující diktaturu proletariátu. Prakticky na všech československých vysokých školách po únorovém uchopení moci komunisty následovaly prověrky studentů a učitelů a vylučování ze škol. Do roku 1949 muselo školy opustit přes 10.000 studentů a akademiků. Jen malá část z nich se dočkala rehabilitace v období pražského jara 1968, ostatní museli čekat další dvě desítky let na pád komunistického režimu.