REPORTÁŽ: První otevřené obchody. Bojíme se nákazy, ale Babiš za nás faktury nezaplatí, říkají majitelé obuvi

V jejich tvářích se zračí únava i nejistota. Manželé Malinovi, kteří už třicet let vlastní na pražském Jižním Městě v ulici V Jezírkách dětský obchod s obuví Danyo, mají obavy z budoucnosti. Sotva po měsíci a půl otevřeli, už se na ně valí další obava z uzamčení provozovny. „Domnívám se, že dlouho otevření nebudeme. Na Děčínsku se totiž vyskytla brazilská mutace koronaviru, a tak mám strach, aby se nešířila,“ říká ustaraným hlasem Daniela Malinová. Její muž, který stojí za pultem útulného obchůdku, s další uzávěrou počítá téměř jistě. „Do dvou týdnů jsme opět bez zákazníků,“ tipuje Jaroslav Malina.

Vývoj epidemiologické situace ale pozorně sledují i jejich klienti. „Kluk mně roste jako z vody a další výluka by znamenala, že by už neměl v čem chodit,“ postěžuje si matka, která před chvílí u Malinů nakoupila a v podpaždí svírá krabici, v níž jsou ukryty zářivě nové boty, které za chvíli ukládá do kočárku, jenž stojí před obchodem zaparkovaný pod stříškou, o níž se rozbíjejí kapky deště se sněhem. „Právě špatné počasí je příčinou, proč moc lidí zatím nepřišlo,“ praví šéfová. „Uvidíš, že odpoledne zde bude živěji,“ uklidňuje ji manžel.

Ve zboží měli dvě stě tisíc a museli zavřít

Paní Malinová líčí, co pro majitele znamená, když z ničeho nic musejí najednou uzavřít. „Málokdo si uvědomuje, že u obuvi musíme udělat objednávku u dodavatelů půl roku až devět měsíců dopředu. A když nás zase uzavřou na delší dobu, co budeme dělat s objednaným sezónním zbožím? Když vypukla loni na jaře pandemie, měli jsme ve zboží dvě stě tisíc korun a nemohli jsme ho prodat,“ popisuje útrapy podnikání během koronavirové pandemie majitelka obchodu Danyo. Na jejím muži je ze současné krize znát velká rozladěnost. „Osobně mně přijde, že premiér Babiš dělá maximum pro to, aby zlikvidoval střední třídu i živnostníky. Podle mně by byl nejraději, aby zde vládl jen jeho holding a prodávalo se pouze jeho zboží,“ netají se kritikou na adresu ministerského předsedy.

Ustaraná soukromnice přiznává, že čekala přes čtrnáct dní na kompenzační bonus, když ji stál provoz. „A nikoho nezajímá, z čeho máme žít. Nejsem se současnou vládou vůbec spokojena.“ Malinovi by neradi zažili loňský podzim. „Tehdy se epidemiologická situace začala horšit a my tušili, co přijde. Museli jsme proto zásoby vyprodat, a tak jsme obuv nabízeli až s čtyřicetiprocentní slevou. Na jaře vám totiž už nikdo podzimní či zimní kolekci nekoupí,“ povzdychne si. „A to si páni poslanci vůbec neuvědomují,“ vstupuje do hovoru pan Malina. Právě od začátku března, kdy měli zavřeno, je tradičně největší kšeft. „A o ten jsme už dvakrát na jaře přišli. Loni a letos. Vždy na přelomu zimy a jara i přechodu z podzimu na zimu se děti nejvíce přezouvají.“

Obchodnici mrzí, že ji bytové družstvo v domě, kde sídlí, neodpustilo za březen nájem. „Bohužel. Naštěstí ale máme úspory,“ oddychne si. V době uzavření občas něco prodala přes internet. Do výlohy si vystavila e-mail a maminky jí psaly, co by si přály. „Spustila jsem vlastně takový e-shop, což bylo dovolené. Se zákaznicí jsme se vždy domluvily, kdy si pro obuv přijde, a já jsem zboží vydala přes okénko v rámci vládního opatření.“ Připouští ale, že e-shopový prodej ji přidělal paradoxně více starostí než užitku. „Prodávat totiž boty bez možnosti vyzkoušet si je, znamená vždy velké riziko. Jednou se mně stalo, že zákaznice je měnila třikrát a počtvrté zažádala o vrácení peněz, což také nějakou dobu trvá.“ Boty přes internet by například nekoupila paní Petra, která si vybírala v nedalekém Pepcu dětské oblečení. „Pořizovat boty přes e-shop je vždy zbytečné drama. Z fotky nikdy nepoznám, jak má bota vysoký nárt.“

Přesto se zákazníkům Daniela Malinová snaží všemožně vyjít vstříc, a proto se nad určitými problémy umí povznést. „Jsem tady třicet let, u lidí jsem už známá, a tak je nesmím zklamat,“ konstatuje a z její rétoriky je znát, že se řídí mottem Tomáše Bati: Náš zákazník, náš pán. Doposud však nepochopila, proč během koronavirové pandemie musela mít dohromady téměř čtyři měsíce zavřeno. „Troufnu si tvrdit, že u nás riziko nákazy je mnohem nižší než u potravinových řetězců. Tady si bezpečně ohlídám, aby nakupoval jen jeden zákazník s respirátorem i potomkem. A vzájemně od sebe udržujeme náležitý odstup. Vezměte si ale supermarkety, v nichž se třeba jen u pečiva tísní hrozen lidí a nikdo neřeší, že porušují pravidla.“

Manželé Malinovi přiznávají, že mají obavy, aby se nenakazili koronavirem. „Nejsme totiž ve věku, kdybychom měli na vakcinaci proti covidu-19 nárok. Strach z přenosu infekce mám, ale hrůza z toho, že bych musela navždy zavřít, je silnější.“ Její muž je ještě konkrétnější. „Účty musíme platit neustále, Babiš za nás faktury rozhodně nezaplatí.“ Oba se ale shodují, že i prodavači by měli patřit do rizikové skupiny jako například zdravotníci či pedagogové. „Myslíme si, že obchodníci by měli mít rovněž nárok na přednostní očkování,“ říká paní Malinová a její manžel souhlasí. Čas pokročil a do obchůdku právě vejde další nakupující, a tak se návštěva musí loučit.

Rozčílený zákazník. Dochází vládě, že v zemi žijí lidé?

Z obchodu s dětským oblečením Pepco v Opatovské ulici za už vydatného sněžení vychází paní Petra se svým synkem. Obsah její tašky je naditý a signalizuje, že chlapci už řada věcí během karantény docházela. „Nakoupili jsme tepláky, trička i bundu. Využila jsem příznivějších cen, neboť v e-shopech bych tak levně nepořídila, protože u nich hrají prim značkové oděvy. Navíc vše osobně raději vyzkouším a u dětí to platí dvojnásobně,“ praví spokojená maminka.

O několik bloků dále si vybírá dětský sortiment v obchodě Kik paní Martina. „Mám velké obavy, že vláda zase vše zavře, a tak sotva mně osmiměsíční dcera usnula a převzala si ji babička na hlídání, vyrazila jsem malé pro bundičku a kvůli ochlazení se poohlížím i po teplé čepičce. S e-shopy nemám dobré zkušenosti,“ přiznává a na chvíli se zasní. „Už i já bych potřebovala občerstvit šatník a jako každá žena si udělat radost hadříky, ale na dospělé se zatím nedostalo. Musím zkrátka počkat,“ ironicky se pousměje a opět se rozhlíží po obchodě, co by malinké dceři mohla ještě opatřit.

Rodiče si našli i cestu do papírnictví. V Top drogerii v Bohúňově ulici si právě vybírala zboží pro školáky mladá maminka, na rozhodnutí, co pořídí, měla čas i klid. „Žádný velký nával jsme zatím nezaznamenali. Ale několik per, sešitů i pravítek jsme už prodali,“ přiznává slečna za pultem. Drogerie mohla i během restrikcí fungovat, ale papírnictví nikoli. Krátce po otevření proto papírnictví navštívil Karel Kohout. „I když žijeme v počítačové době, sešity a tužky či propisovačky děti stále potřebují. Navíc náš Kamil snad zase začne chodit na doučování z češtiny, a to vždy spotřeba sešitů vzroste. Dodnes jsem ale nepochopil, proč jsme nemohli školákům nakoupit různé potřeby. Dochází vládě, že v zemi vůbec žijí lidé?“ táže se.

Hodně živo bylo i v knihovně na Opatovské ulici. Mezi regály si právě své oblíbené spisovatele i žánry vybírala paní Radka. „Sice jsem si při uzavření knihy objednávala přes internet anebo telefonicky, ale já mám ráda, když si čtivo mohu v klidu vybrat a prolistovat sama. Přednost dávám životopisům a detektivkám, i když současná garnitura nám ji od vypuknutí pandemie připravuje každým dnem,“ směje se noblesní dáma a půjčuje si celkem šest knih. „Musím se předzásobit,“ dodává a vyráží malému vnukovi koupit bundu.

Život v zemi alespoň trochu zase pookřál.