Český misionář byl na cele s členy ISIS. Zažil šikanu, perzekuci a znevažování víry

"Za měsíc jsem vnitřním krvácením ztratil asi polovinu krve,“ nechal se misionář slyšet v rozhovoru pro Radio Prague International, o němž informoval server irozhlas.cz.

"V roce 2002 jsem začal pracovat pro naši sesterskou organizaci jménem Pomoc pronásledované církvi Hlasu mučedníků ve Spojených státech. Měl jsem velkou čest potkat se s mnoha křesťany, kteří nejen že přišli o materiální věci - jejich domovy vykradli nebo podpálili, jejich auta ukradli nebo zničili - ale kteří také přišli o své blízké, o členy rodiny," uvedl.

Zároveň také podotkl, že se setkal s lidmi, kteří se považují za hrdiny víry a kteří byli ochotní pro svojí pravdu i obětovat části těl. K takovým praktikám dochází zejména v muslimských zemí, pro něž jsou typické amputace končetin v souladu s učením zakladatele islámu Mohameda v knize Hadís, podle něhož se bezvěrcům odmítajícím se stát muslimy má usekávat levá ruka a pravá noha. 

"Jedna z typických aktivit Hlasu mučedníků je poskytování lékařské péče těm, kteří byli kvůli své víře zraněni. On byl takový případ. Byl synem šejka, muslima, a pro takové lidi je to hrdelní zločin - čeká je trest smrti - pokud opustí Islám. Měl být zabit, ale přežil. V ruce mu explodovala bomba a potřeboval lékařskou péči," hovořil Jašek o situaci, kdy jej zatkli během nahrávání zpovědi křesťana Aliho, který byl týrán, což mělo za následek jeho zatčení na konci roku 2015.

S podobnými případy přišel do styku i v jiných afrických zemích a výjimečné nebyly ani na Blízkém a Středním východě. Tam se mu společně se svým týmem podařilo zdokumentovat zranění a zjistit, do jaké míry by se dalo pomoct v jejich domovinách nebo sousedních zemích, nebo zda přichází v úvahu přivézt zahraniční experty, pro které by nebyl problém to udělat v rámci dobrovolných aktivit. 

"Přivezl jsem peníze na jeho léčbu a bylo dobře, že jsem peníze nemocnici stihl předat před tím, než jsem byl zatčen - alespoň 75 procent už bylo předáno nemocnici, kde ho později ošetřovali," líčil.

Když se rozhovor stočil k věznění se členy Islámského státu, kteří neměli vůbec žádné potuchy o vývoji ve světě, překvpailo je, když jim Jašek řekl o útoku na v koncertní hale Bataclan ve francouzské Paříži. Nejprve je překvapilo, že došlo k zabití 129 lidí, aby pak začali reagovat v podobném duchu jako tomu bylo při útoku na ambasádu nějaké západní země nebo Izrael. Extremisté začali střílet do vzduchu a provolávat "Alláhu Akbar, čímž se misionář živě setkal s oslavou teroristického útoku. Jakmile zjistil, že má skutečně co do činění s islamisty, přestal jim předávat další informace.

Zpočátku s ním zřejmě ve snaze se toho co nejvíc dozvědět, chovali slušně. I tak se ale snažil být obezřetný, jelikož věděl, že se jedná o extremisty. Rovněž měl také pocit, že se jedná o taktiku výslechu, kdy systém získává od vězňů informace prostřednictvím jejich spolubydlících, což je typické pro totalitní režimy.

"To ale trvalo velmi krátkou dobu a postupně začali v té přeplněné cele omezovat mou svobodu pohybu. Byla určena pro jednoho vězně, ale nás tam bylo sedm. Později mi začali nadávat. Označovali mě slovem, které v arabštině znamená špinavé prase. Pak na mě začali útočit fyzicky - mlátili mě do obličeje, kopali mě, ale také používali dřevěnou tyč. Dalo by se říct, že v té době jsem byl na pokraji fyzických a psychických sil," popsal misionář náhlou změnu situace s tím, že šlo o lidi, kteří byli velmi mladí a vzdělaní. Častokrát měli diplomy z evropských univerzit. "Byli to doktoři, lékárníci, inženýři, odborníci na IT," dodal.

Jednalo se o různé národnosti. Například jeden z nich byl Libyjec, kterého otec ve 12 letech poslal, aby pracoval jako osobní strážce Usámy bin Ládina. Díky tomu si vysloužil status hrdiny nesoucí přezdívku "Muž meče". Teprve až pak se Jaškovi podařilo zjistit, proč. Ve skutečnosti nestřežil nechvalně známého jednoho ze zakladatelů Al-Káidy, nýbrž vraždil koptské a jiné africké křesťany. Na svědomí má 21 lidských životů.

Když s ním pak několik měsíců na to sdílel celu, vyhrožoval mu usmrcením. Například vyndal z kapsy silný vlasec a ukazoval dalším členům Islámského státu, jak lze díky němu během okamžiku někoho zabít.

Misionář se také setkal se zpochybňováním své víry, kdy vůbec nesměl začít mluvit, aniž by byl tázán. Pokud mu to bylo umožněno, hovořil s nimi o křesťanství a příbězích jiných statečných věřících.

Jejich reakce ho ale vyvedla z míry. Když s nimi například mluvil o Nigerijce, jejímuž muži uřízli hlavu a pak jí podřízli krk, začali se smát a oslavovat to pronášením muslimské modlitby "Alláhu Akbar". Tehdy byl ještě natolik naivní a myslel si, že se začnou aspoň trochu stydět.

"Tehdy jsem si uvědomil, že v momentě, kdy byste od nich očekával alespoň minimum empatie, oni jen křičeli Allahu Akbar a oslavovali smrt dalšího bezvěrce," líčil Jašek své emoce.

"To bylo šokující, ale přesto bych řekl, že jsem viděl i jejich lidskou stránku - když klečeli, plakali a modlili se, když nemohli v noci usnout. To myslím, že mi pomohlo," podotkl.

Důvod svých snah jim alespoň trochu porozumět a vyjádřit jim pochopení opřel o jedno z přikázání křesťanství, které své následovníky vyzývá i k lásce ke svým nepřátelům.

Kristova slova z Matouše 5:44:

Ve schopnosti milovat i své agresory je vázána síla nastavit druhou tvář, netoužit po odvětě, jejímž zdrojem není člověk, ale Bůh. Misionář proto uvítal, když toto mohl se svými spoluvězni, od nichž se dočkal jenom opovržení a nenávisti, sdílet. Vysvětloval jim základy křesťanství, a oni jej kupodivu poslouchali. 

I tak je ale iritovalo, že se jim nemstí, a snažili se přijít na to, jak jej zlomit.  Jednou z metod mučení, pro níž sáhli, byl waterboarding. Jedná se o praxi, kdy je člověk přivázaný ke stolu či dřevěné desce, jsou mu zakrytá ústa a dýchací cesty, ať už ručníkem nebo celofánem, na nějž mu je litá voda. To v něm navozuje pocit, že se topí.

"Řekl bych, že jsem ze začátku byl traumatizován. Měl jsem rána, kdy jsem byl umístěn na samotku, byl jsem tam dvakrát, a trpěl jsem nějakou depresí nebo smutkem. Chodil jsem dokola a musel jsem si připomínat že Ježíš Kristus je mou radostí, že je mým klidem, dokud se tak skutečně nestalo," popisoval Jašek své zážitky.

"A byly chvíle, když jsem byl s lidmi z ISIS, kdy jsem se víc bál o svoje duševní zdraví, než o svůj život. To přišlo později. Zhubl jsem o 25 kg za první tři měsíce. Za měsíc jsem vnitřním krvácením ztratil asi polovinu krve. To rozhodně bylo ze všeho nejtěžší," dodal.

Člověk je ale přizpůsobivým tvorem a na nové, byť ztížené, podmínky si zvykne. Přesun z jedné věznice do druhé byl ale vždy vystřídáním ještě horšího prostředí. Misionáři nezbývalo než se modlit a být si vědom i modliteb ostatních křesťanů za něj.

Přestože byl po více než ročním věznění shledán vinným ze všech zločinů, ať už šlo o zradu a špionáž, za nějž mu byl uložen doživotní trest, podaiřlo se mu díky úsilí české vlády získat prezidentskou milost. Nejvíc se mu poté ulevilo, když se ocitl v letadle z Chartúmu do Prahy. Hodně vděčí českým lékařům, kteří pro něj přijeli, a hlídali jeho zdravotní stav.

"Vždy mě sledovali dva súdánští strážní, kteří když viděli jak se o mě pečuje, co všechno se mnou doktoři dělají, museli být přesvědčeni, že jsem špión. Vůbec by nepochopili, že cizí - demokratická - země by mohla poskytovat tak dobrou péči. Dokonce se mi povedlo zavolat mé ženě z toalety na letišti, z čehož české bezpečnostní složky neměly velkou radost," nastínil údiv súdánských represivních složek nad tím, jak je s ním Češi zacházejí v "rukavičkách". O to víc byl rád, když se letadlo skutečně odlepilo od země, a opustilo vzdušný prostor Súdánu.

"Teď ne. Lidé se mě často ptají, jestli mám ještě v úmyslu někdy navštívit Súdán. Většinou říkám že ne, hned z několika důvodů. Možná, že bych ani nedostal vízum. Kvůli nechtěné publicitě bych řekl, že většina zemí, kde vládnou totalitní režimy, mi zůstane uzavřená, protože mi nedají víza," odpověděl Jašek na otázku, zda se znovu zapojí do nebezpečných misí.

"A i kdyby mi daly víza, mohla by to být past. Nebojím se jít. Vždycky říkám, že půjdu kamkoliv, kam mi Ježíš otevře dveře. Zatím jsem navštívil některé země, kde jsou křesťané perzekvováni. Nechci to říkat veřejně, protože je to součást mé práce," dodal.

Zároveň také řekl, že je momentálně naplněn pocitem, že je jakýmsi mostem mezi společenstvím pronásledovaných a svobodných křesťanů. 

Odvolával se i na slova apoštola Pavla, který v Druhém listu řekl Timoteovi 3:12, že každý, kdo chce žít zbožným životem v Kristu Ježíšovi, by měl očekávat pronásledování.

"A to je něco, co vidíme ve stále více zemích. Pronásledování není křesťanům nijak cizí. Pronásledování je ve skutečnosti už v Bibli a je nezbytnou součástí křesťanského života," řekl misionář.

"A tak cestuji, ale teď hlavně proto, abych vyprávěl svůj příběh a nabádal lidi k tomu, aby se modlili za naše bratry a sestry, kteří stále zažívají bití, mučení, věznění a často se z nich stávají mučedníci," uzavřel.