Z nejhorších míst hřbitova se stala ta nejžádanější, říká historik

Roháček řekl, že pro pozdní středověk a zejména první fázi raného novověku je příznačný rozmach často až rustikálních náhrobních památek spjatých i s nižšími městskými vrstvami. "Byl to důsledek vyšší gramotnosti díky rozvoji městských škol i toho, že si tito lidé mohli dovolit něco nad rámec zajištění živobytí," řekl Roháček. Zhruba od poloviny 17. století se však podle něj z náhrobků opět začala postupně stávat spíše exkluzivní záležitost.

Roháček připomněl že až josefínské reformy v 18. století vykázaly zejména kvůli hygieně hřbitovy za města. Tam dříve bývaly hřbitovy ojediněle - v důsledku epidemií. Běžně hřbitovy stávaly uvnitř měst, při kostelích a měly omezenou kapacitu. Podle Roháčka to vedlo k "cirkulaci" ostatků, které například několik let po pohřbu putovaly do osárií, tedy kostnic, a na jejich místě vznikl nový hrob.

I náhrobní památky významných lidí na nejčestnějších místech uvnitř kostelů časem postihly změny. "Jen malá část zachovaných náhrobků a náhrobníků je na původním místě. Většina je už sekundárně či terciálně přenesena. Třeba při předlažďování kostelů se desky kryjící hrob, tzv. náhrobníky, vyzvedly a přenesly k vnitřní či vnější stěně, kde je někdy můžeme najít," popsal Roháček.

Zvlášť ty z cenného mramoru ale sloužily i jinak. "Na Kutnohorsku se s nimi meliorovaly potoky. Nedávno jsem byl na Levém Hradci a všiml si, že v hřbitovní bráně je pěkný práh. Byl to otočený náhrobek, zřejmě raně novověký," řekl historik. "Na zachování náhrobků mělo vliv hodně faktorů. Většina jich však zanikla. Dochoval se velmi úzký výběr," dodal. Kromě kostelů pak podle Roháčka bývají náhrobky i v muzejních sbírkách - například v lapidáriu Národního muzea v Praze.

Rozlehlé hřbitovy mimo město pak podle Roháčka v 18. století přinesly několik velkých změn. "Umožnily to, co v předchozím období nebylo možné. Pokud si člověk zařídil místo a příbuzní platili poplatky, měl trvalý hrob," řekl epigrafik.

Zatímco dříve bylo nejlepší místo to nejbližší sakrálnímu centru, což vycházelo z tradice raných křesťanů, kteří se snažili o to být pohřbeni v blízkosti ostatků svatých, nyní byla žádaná místa u hřbitovní zdi. "Dřív to bylo místo nejméně čestné. Tady naopak začaly vznikat největší hrobky a pohřební kaple," uvedl odborník.

V průběhu času se měnil i styl nápisů na náhrobcích. "Sepulkrální (náhrobní) nápisová kultura od 12. století výše se vyznačuje koncentrací na zemřelého. S učením o očistci a posledním soudu vzniká sounáležitost živých s mrtvými a snaha ovlivnit osud zemřelého," popsal vědec. Nápis podle něj připomínal datum úmrtí, aby se za zesnulého daly sloužit zádušní mše a mohlo se mu pomoci v záhrobí. Často končil i výzvou k modlitbě či přímo modlitbou. Sdělení podle Roháčka také různě kolísala mezi zbožností a osobní reprezentací.

V baroku nastalo rozvolnění. Historik uvedl, že nápisy byly mnohamluvnější. Na poreformních hřbitovech pak náhrobky začaly více promlouvat k pozůstalým. "Utěšovaly je, začaly se v nich objevovat obraty jako: 'Tady leží naše něžně milovaná dcera' a podobně. Nápisy byly individualizovanější," popsal historik. "V 19. století se pak nápisy opět začínají zjednodušovat a ve 20. století se v drtivé většině vrací ke jménu a datu úmrtí," uzavřel Roháček.