Mám jedenáct roků a exekuci na krku. Dluhová mašinerie drtí i děti

Dluh vznikl ze čtyř černých jízd v době, kdy chlapec ještě žil u své matky.V odůvodnění jednoho z rozsudků mimo jiné stojí: žalovaný se při přepravní kontrole neprokázal platným dokladem o zaplacení jízdného, jeho totožnost byla zjištěna z občanského průkazu matky.

Selský rozum bije na poplach, čeští soudci nehnou brvou. Pohledávku dopravnímu podniku přiklepnou – a ten už nechá exekutory dělat jejich práci.

Šťastnější než jiní

„Soudce vůbec nezarazí, že jde o dítě a že mu v době, kdy jelo načerno, bylo sedm let. Zajímalo by mě, co má dítě dělat, když s ním matka nastupuje do tramvaje – jestli má podle názoru soudu povinnost nutit matku, aby mu koupila jízdenku, a co má dělat, když za něj matka jízdné zkrátka nezaplatí," ptá se advokátka Alena Vlachová, která rozjela projekt Děti bez dluhů, v rámci kterého se snaží dětem, jako je Martin, pomoct.

Martin měl větší štěstí než ostatní: na jeho dluh se přišlo včas, jinak mohl nepozorovaně růst až do jeho dospělosti. V dětském domově, kde Martin žije, nešlo o první případ. „Vedení domova se proto začalo u dopravního podniku zajímat, zda u něj nemají dluhy i jiné děti. A tak se složitým zjišťováním a po řadě peripetií přišlo i na Martinovy exekuce," vysvětluje Alena Vlachová.

Často se stává, že se děti o dluhu dozvědí, až když z dětského domova na prahu dospělosti odcházejí. „Většina z nich totiž má trvalé bydliště pořád u rodičů, i když s nimi nežijí. A soud posílá veškerou korespondenci tam. Když se chce o dluhu dítěte něco dozvědět dětský domov, tak ho obvykle odbydou s tím, že není účastníkem řízení. Takže je to začarovaný kruh," říká advokátka.

Bez možnosti volby

Jedenáctiletému chlapci běží exekuční řízení. Exekutor však zatím nebere – nemá totiž co. Alena Vlachová se snaží s plzeňským dopravním podnikem vyjednat, aby Martinovi dluh prominul. U některých dětí se jí to podařilo, jinde musela „přistoupit k právním krokům".

Zastupuje také tři sestry z Pardubic. Každá z nich má šedesátitisícovou exekuci za černé jízdy z doby, kdy ještě žily u rodičů. Dopravní podnik prodal pohledávky společnosti, která na dívky poslala exekutora. Nejstarší z nich už bylo osmnáct. I když stále studuje střední školu, z dětského domova už odešla. Vzali si ji k sobě rodiče její kamarádky a nechali ji bydlet v jejich bytě. A téměř doslova se naplnilo rčení pro dobrotu na žebrotu. „Přišel k nim exekutor a začal oblepovat věci. I když ta dívka samozřejmě vůbec žádný majetek nemá," popisuje právnička.

„Ta děvčata neměla na výběr. Neutratila peníze na jízdenku za něco jiného – jako to udělá spousta dětí z běžných rodin. Musely do školy a na cestu neměly. Tohle jsou děti, které doma nedostaly ani najíst nebo ani neměly kde bydlet, a proto je soudy později umístily do dětského domova," vysvětluje Alena Vlachová.

Soudy nerespektují zákon, říká advokátka

Postup soudů je podle názoru advokátky Vlachové v rozporu se zákonem.

„Je-li účastníkem řízení dítě, má být řádně zastoupeno. Jsem přesvědčená, že není možné, aby v tomto řízení zastupovali dítě rodiče. Když za dítě pokutu nezaplatí, ocitají se s dítětem v konfliktu zájmů," míní právnička. Rodiče přitom zůstávají zákonnými zástupci dítěte i po jeho umístění do dětského domova, rodičovské zodpovědnosti je nikdo nezbavuje.

„Když nemůže dítě řádně zastupovat zákonný zástupce, má mu soud ustanovit procesního opatrovníka. Měl by to být advokát, který je schopen práva dítě chránit. Pokud někdo žaluje dítě a soudce se ho chystá odsoudit k zaplacení skoro deseti tisíc, je to, myslím, také dostatečný důvod kontaktovat orgán sociálně-právní ochrany dětí a zjišťovat, jak je vůbec možné, že je dítě žalované a hrozí mu majetková újma," je přesvědčená Alena Vlachová. Soud by se podle ní měl zabývat i tím, jestli má dítě vůbec odpovědnost za protiprávní jednání, kterého se dopustilo. „Jsem přesvědčená, že v sedmi letech ji nemá," dodává advokátka.

Soud má navíc možnost nepřiznat náklady řízení – a tudíž nenechat původní pokutu narůst.

„Soud to může udělat vždy v odůvodněných případech. A také existuje dlouhodobá konstantní judikatura Ústavního soudu, který říká, že u těchto jednoduchých formulářových žalob nemají náklady řízení přesáhnout jednonásobek pokuty," upozorňuje Alena Vlachová.

A připomíná dřívější rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem. „Před několika lety se tamní soud naštval, protože ho zahlcovali vymahači pohledávek za pokuty dopravního podniku, a v několika stovkách řízení jim nepřiznal náhradu nákladů. Jejich advokáti podali ústavní stížnost, ale Ústavní soud ji odmítl s tím, že rozhodnutí okresního soudu je správné. Takže kdyby soudci chtěli, mohli se tímto rozhodnutím inspirovat a úplně stejným způsobem odůvodnit, proč nepřiznají žalobcům náhradu nákladů řízení, a už dávno jsme tu nemuseli řešit žádné dvacetitisícové exekuce dopravních podniků z jedné černé jízdy," říká advokátka.

Proč takto ostatní soudy nepostupovaly nebo se alespoň neřídily dalšími rozhodnutími Ústavního soudu, podle kterých by náhrada nákladů řízení u formulářových žalob neměla přesahovat jednonásobek žalované částky, zůstává otázkou. Odpověď je ale podle advokátky Vlachové v každém případě nepřijatelná. „Buď to znamená, že soudce nezná dostatečně právní předpisy a judikaturu Ústavního soudu, což je alarmující. Nebo zákony a judikaturu Ústavního soudu zná, ale neřídí se jimi – a to je ještě horší," komentuje Alena Vlachová.

Poslední naděje? Čtěte zbytek článku zde