Jílková už patří do starého železa!

Hosty byli: vedoucí inspektor Oblastního inspektorátu práce v Praze Jaroslav Stádník, místopředseda Odborového svazu Kovo Jaroslav Souček, místopředseda Strany soukromníků ČR, náměstek výkonného ředitele České bankovní asociace Jan Matoušek a za veřejnost Renata Jelenová a Luboš Boček.

Většina pořadu se točila okolo minimální mzdy, která tu nebyla už po dobu pěti let zvýšena. Což však Matoušek považuje za logické v dnešní době, neboť se sami zaměstnavatelé bojí o existenci svojí společnosti a musí dávat peníze do konkurenceschopnosti a ne do zvyšování mezd. 

„Je lepší mít menší mzdu, než nemít žádnou,“ dodal Matoušek. Paní Jelenová však uvádí, že minimální mzda je pro lidi absolutně nedostatečná, zvlášť když pak musí z práce odejít a dostávají na podpoře jen 45% z původní mzdy.

Mnoho zaměstnavatelů se také dopouští toho, že část platí zaměstnanci oficiálně v podobě minimální mzdy a část bokem. Z toho pak plyne, že odvádí menší sumu státu, ale tím zároveň poškozuje zaměstnance. Tomu je pak vyplácena nižší nemocenská a později i důchod. Hemera se však tato informace natolik dotkla, že začal všechny ujišťovat o tom, že většina zaměstnavatelů je poctivá.

Lidé, kteří mají takto rozdělenou mzdu, mají jít například na inspektorát, aby tam sdělili svůj problém. Řada zaměstnanců se však natolik bojí o svoje místo, zvlášť v současné době vysoké nezaměstnanosti, že raději přetrpí černé platy a pak nízké důchody. 

Matoušek odsuzuje takové jednání, avšak na druhou stranu se nediví, že to tak i funguje. Je totiž přesvědčen, že v ČR jsou tak vysoké odvody, že k takové praxi zaměstnavatele až motivují. Hemer vidí v odvodech jednu velkou nevýhodu a to, že kolikrát ani zaměstnanec neví, kam státu odváděná suma jde.

Podle Hemera je problém v zákoníku práce, který by dle něj mělo být flexibilnější, co se týče rozvazování pracovního poměru. Stádník je však přesvědčen, že již teď zákoník obsahuje několik typů „vyhazovu“ a to poměrně volného. 

Jelenová však poznamenává, že pokud chce někdo někoho vyhodit, jde to velice snadnou cestou, když uvede „hrubé porušení pracovní kázně.“ To však nemusí mít s hrubým porušením nic společného. Je to tedy velmi snadná cesta k propuštění zaměstnance. Cestu za právníkem si však vyhozený zaměstnanec ještě rád rozmyslí, protože je najednou na podpoře a našetřené peníze z nízkého příjmu dát za právníka je škoda. 

Dalším problémem je fakt, že lidé dělají i přesčasy 150 hodin a nezohlední se jim ve mzdě, pracují tak prakticky zadarmo. Podle zákoníku se musí přesčasy zakotvit ve smlouvě, praxe je však jiná. Zaměstnanec nemá na výběr, buď podepíšu, nebo půjdu. 

Hemer uvedl, že v některých firmách je rozhodnutí o snížení platu dobrovolné a z důvodu solidarity. Některé z firem se totiž pohybují na hraně existence, a tak buď musí propouštět, nebo „jen“ snížit platy. Mnoho zaměstnanců raději nižší mzdu než žádnou.

Podle Matouška jsou největším problémem českého pracovního trhu problémy strukturální, jako je vysoká nezaměstnanost, problematické zaměstnávání žen od rodin a absolventů škol. Lidé musí na trh přicházet co nejpřipravenější, aby se mohli uplatnit, avšak na všechny pozice je potřeba předešlá praxe. A tu člověk těžko získá, když všude už praxi chtějí.

Problémem v České republice je i to, že lidé po padesátce jsou považováni za staré, přestože v západních zemích jsou bráni za zkušené a potřebné. Jílková se obává, že brzy budou patřit do „nezaměstnatelné“ skupiny i lidé po čtyřicítce, takže jak řekla „já už jdu do starého železa!“