Kvalifikovaní cizinci se hrnou do Česka, ukázala studie. Co je láká?

Vyřízení imigračních povinností, včetně přípravy a shromáždění všech potřebných dokladů, trvá v těchto zemích v průměru čtyři až osm týdnů. V Česku je to osm týdnů. Naopak nejdéle čekají cizinci na vyřízení imigračních povinností v Itálii, Španělsku, na Maltě a v Rakousku.

Vyřídit vízum pro cizince během jednoho měsíce lze zvládnout pouze ve Švédsku a Portugalsku. Ve více než polovině zemí trvá imigrační proces do dvou měsíců. 

"Pokud se podíváme na celkovou dobu potřebnou ke zpracování žádosti o vízum či pracovní povolení, která zahrnuje čas strávený sběrem informací, překlady a ověřováním požadovaných dokumentů, pak se čekací lhůta dvakrát až třikrát prodlouží. Avšak většinou jde i tak o akceptovatelnou dobu," dodal manažer v imigračním oddělení Deloitte Miroslav Mejtský.

Výhodou Česka je to, že zde platí zrychlená procedura pro vnitropodnikově převáděné zaměstnance zahraničních investorů, tzv. 'fast track'. To se týká vnitropodnikově převáděných zaměstnanců, kteří nejsou příslušníky členských států EU, vyslaných ze zahraničního subjektu do příslušné české pobočky. Celý proces spojený se získáním pracovního povolení a dlouhodobého víza by neměl trvat déle než 30 dní ode dne podání žádosti, doplnil Mejtský."Evropská modrá karta, inspirovaná americkou 'zelenou kartou', nezaznamenala u mezinárodních společností výrazný úspěch. Její získání je zpravidla zdlouhavé. Navíc karta držitele opravňuje pracovat pouze v jedné zemi, přestože její název naznačuje opak," upozornil manažer Deloitte Tomáš Petyovský.

Důležitým faktorem, co se týče imigrantů je integrace do společnosti v České republice. Aby se cizinec úspěšně integroval v ČR do společnosti, měl by mít základní znalost českého jazyka, ekonomickou soběstačnost, znalost české společnosti a mít vzájemné vztahy mezi cizincem a většinovou společností. V České republice je integrace cizinců prováděna nekonzistentně a neefektivně. O integraci cizinců se stará více orgánů.

Česká republika má historicky značné zkušenosti s multikulturní společností na našem území. Je to dáno především geografickou polohou a pozdějším německým a rakouským vlivem. I za první republiky bylo v naší zemi mnoho dalších národností. Tuto historii lze doložit na základě zkoumáni DNA českého obyvatelstva. V současné době stále ještě přetrvává pozitivní názor k relativně homogennímu obyvatelstvu.

To plyne z toho, že se Česká republika stala po 2. světové válce velmi homogenní, do značné míry ale umělými zásahy. Tento jev se stal nežádoucí, protože došlo k jistému odtržení od jiných národů a jako důsledek se stala česká společnost méně tolerantní k cizincům a přistěhovalcům. Po roce 1989 se této fakt projevoval až jistou xenofobií. Postupem času se tento jev zlepšuje, jak dospívají mladší generace, které mají s cizinci více zkušeností, a jejich přítomnost zde jim přijde o něco přirozenější, píše hks.re.

V České republice byl proveden výzkum CVVM postoje českých obyvatel k multikulturalismu (v letech 2008 a 2009), kde bylo zjišťováno, co podle Čechů nejvíce ovlivňuje příslušnost k českému národu tak, aby se danému jedinci cizího původu neříkalo cizinec. Z tohoto výzkumu vyplývá, že nejdůležitějším faktorem je znalost českého jazyka a mít zde zaměstnání. Další faktory, které považovalo za důležité přes 50 % respondentů, jsou státní občanství, znalost české historie a kultury a účast na společenském životě v bydlišti.