Index piva či délky sukní? Ekonomika má i kuriózní metody k odhalení krize

Některé indexy, třeba Dow Jones, se objevily už v 19. století, jiné ve století 20. a tvořivost neutichá ani v novém tisíciletí.

V rozmezí sedmi let, 1919 až 1926, se v USA objevily hned tři nesmrtelné indexy: spotřebitelských cen CPI, burzovní S&P-90 a Hemline index, nebo-li index délky sukní. Ten vymyslel veskrze solidní (i když tehdy velmi mladý) ekonom a pozdější profesor a poradce několika amerických prezidentů George Taylor, který zaznamenal souvislost mezi délkou sukní a stavem ekonomiky, včetně akciového trhu. V dobách poklesu se sukně prodlužují, při vzestupu zkracují.

Skutečně do konce 20. let minulého století se sukně zkracovaly a akcie a ekonomika rostly, než nastoupila velká hospodářská krize a dynamika sukní se stala opačnou. Podobně v 50. a 60. letech, v éře bikin a minisukní a sílícího trhu, si na zábavný index vzpomněly noviny, ale i tak se Hemline index uznání nedočkal. V roce 2010 byla studie na toto téma pro jistotu uvedena v uvozovkách, nicméně badatelé pečlivě prověřili souvislost mezi údaji o délce sukní z let 1921 až 2009 a ekonomickými cykly. Ukázalo se, že nejde o nesmysl, ani o městskou legendu: sukně reagují na stav ekonomiky. Ale se zhruba tříletým prodlením. Vývoj hrubého domácího produktu tímto indexem předpovídat nelze.

Nestandardních indexů je dokonce více než otázek, na které by měly odpovídat. Například situaci v hospodářství by měly předpovídat indexy opuštěných nebožtíků, rtěnek, pánských trenýrek, prostituce, lístků do kina, plenek a mnoho dalších. Všechny ale vycházejí z předpokladu, že v době recese lidi dělají něco častěji a něco méně často než v dobách ekonomického růstu. Třeba si častěji kupují lístky do kina a kosmetiku, ale méně nakupují spodní prádlo a pleny.

Nicméně všechny mají stejnou vadu jako Hemline index. Když se vede tak špatně, že lidé na všem šetří, tak se o recesi dávno ví i bez alternativních ukazatelů. A občas se stane, že ekonomika se už vzmáhá, což později zaznamená statistika, ale lidé přesto pořád šetří a šetří.

Ale některé nekonvenční ukazatele pomáhají odhalit věci, které nejsou hned až tak jasné. K nejznámějším patří index Big Mac, slavný skoro jako hamburger, po němž je pojmenován. Vynalezl jej v roce 1986 časopis The Economist. Ukazuje ceny této obložené housky, vyráběné v různých zemích podle shodné technologie z místních surovin, práce a energie, v přepočtu na dolary (či jinou měnu). Sám časopis jej zprvu považoval jen za žertovnou ilustraci k teorii parity kupní síly. Nicméně index už funguje desítky let a vyhovuje i seriózním výzkumům.

Jsou ale i jiné podobné indexy, třeba index piva. Ten vyjadřuje, jak dlouho musejí lidé s minimální mzdou v různých zemích pracovat, aby si vydělali na půllitr nápoje.

V Rusku existují ukazatele salátu olivier a sleďového salátu, na Ukrajině borščový index a v Gruzii index sýrového koláče chačapuri. Ale ani ti, kdo nevěří oficiálním údajům o inflaci, sotva získají ze salátových indexů důvěryhodnější informaci. Možná ale potěší, že salátové indexy vzrostly méně než spotřebitelské ceny: olivier meziročně zdražil o 0,84 procenta, salát z herynků naopak o 1,52 procenta zlevnil. Nejspíš to znamená, že život se stává lepší a veselejší.

Mnohé indexy opravdu pomáhají změřit to, co se odjakživa považuje za nezměřitelné: optimismus, důvěru a dokonce i štěstí. Jaké koeficienty přisoudit endorfinům, morfinům a propagandě? Přesto ve světě, ve kterém už dávno existují ukazatele spotřebitelské důvěry a podnikatelské nálady, vznikl také index The Happy Planet. Srovnává předpokládanou délku života, ekologickou stopu, zdraví, vlastní pocity a zámožnost lidí v různých zemích. Nepřipravený pozorovatel je ale z výsledků za rok 2016 zaražen: už potřetí patří první místo Kostarice, následuje Mexiko, Kolumbie, Vanuatu a Vietnam. Spojené státy jsou na 106. místě.