Macronův rok: Zastínil Merkelovou, strká si do kapsy i Trumpa. A co doma?

Evropa: únava z Merkelové

Německá kancléřka Angela Merkelová nepochybně patří ke stálicím evropské politiky. V úřadě kancléřky je od roku 2005 a proto se ví, co se od ní dá očekávat. Bohužel toho není mnoho. Kancléřka je známá svými poněkud rigidními a neflexibilními řešeními respektive neřešeními většiny otázek. Například její řešení řecké dluhové krize nic nevyřešilo. Naopak. Nešťastné Řecko má ještě větší dluh než předtím. Krizi jen na pár let překryla štědrá pomoc evropských států. Až jednou přiliv peněz přestane, bude to katastrofa. Evropská unie a euro již minimálně deset let vyžadují rozsáhlou reformu. Zatím se nepohnulo téměř nic.

 Jediný risk v její kariéře naopak přivedl Evropskou unii téměř k rozpadu, a neoblíbenost Německa se zvýšila neuvěřitelnou měrou. Ano, mluvíme o otevření hranic uprchlíkům v roce 2015. Merkelová nejen, že porušila dublinské dohody o pohybu osob po EU, což je jeden z jejich základů, ale podařilo se jí, proti sobě poštvat neustálím tlakem na přijímání většinu středoevropských států.  Ve většině států, včetně Německa, nyní získávají u voličů na popularitu jasně protimigranstké a protievropské strany. Polsko a Maďarsko pobouřila často velmi necitlivou kritikou obou zemí. Popularita Merkelové a tradičních stran není ani v Německu právě valná. Složit vládu ji trvalo přes půl roku a dnes jsou její pozice oslabené.

Toto půlroční německé bezvládí využil agilní Macron dokonale. S kancléřkou měl v prvních měsících poměrně vřelý vztah. Nyní je to spíše konkurenční souboj. Macronovi se podařilo získat především na jihu Evropy poměrně mnoho sympatizantů pro jeho plán Evropského měnového fondu. Ten by v případě nouze měl sanovat dluhy předlužených státu. To samozřejmě země, jako je Itálie nebo Portugalsko, které jimi jsou, podporují. V Německu to však naráží na tuhý odpor. Je totiž jasné, že hlavním přispěvatelem by byl především německý daňový poplatník. Merkelové se také nelíbí Macronova představa nadnárodních kandidátek pro volby do Evropského parlamentu. Je totiž již dnes jasné, že neoblíbení Němci by na nich pohořeli. Evropu tak čeká pouze řada vyjednávání a diplomatických bitev, a dříve než se nějaká smysluplná reforma objeví, EU se skutečně může rozpadnout.

Náhrada Britů jako hlavního spojence USA

To, že se stal Macron miláčkem prezidenta Donalda Trumpa opět není až tolik jeho zásluha. Je to spíše zásluha Brexitu. Británie premiérky Theresy Mayové ztratila obrovský kus mezinárodního respektu. V EU hrála vždy roli nejen liberální opozice, ale především hlasu Ameriky. To se po Brexitu změnilo. Británie byla odsunuta na druhou kolej a její místo ve Washingtonu převzali Francouzi.

V mnoha názorech se Trump s Macronem neshodnou. Macron prosazuje udržení nukleární dohody s Íránem, zatímco Trump ji chce co nejdříve zrušit. V Sýrii chce americký prezident co nejrychleji stáhnout veškeré americké síly. Macron se jej snaží přesvědčit k větší intervenci. Naopak Amerika, se pokouší přesvědčit Francii, potažmo Evropu k většímu zapojení do obchodní války s Čínou, do čehož se Evropě moc nechce. To, jaké vztahy se podaří udržet po francouzsko-amerických líbánkách nelze předpovědět, mezilidské vztahy Trump – Macron jsou však, jak se zdá. na výborné úrovni.

Doma: dvojaké politika

Doma to má Macron o dost jednodušší. Zatím vyhrál všechny volby a může dělat všechny slíbené reformy. První, která narazila je reforma železniční dopravy a výhod železničářů. Ti dva dny v týdnu stávkují a dožadují se jejího zrušení. To Macron odmítá a zatím se mu to vyplácí. Podpora stávky klesá a jeho podpora roste. Přesto v mnoha svých voličích vyvolává trpkost. Především levicová část a potomci migrantů jsou z mnoha jeho kroků zděšení, a vyjadřují zklamání, že jej volili.

 Macron který se tolik dovolává Evropské unie a solidarity například v rámci EU prosadil nařízení, kdy cizinci z EU zaměstnaní u nadnárodní firmy, budou muset pobírat mzdu obvyklou v zemi vykonávání práce. To povede k odchodu mnoha cizinců a komplikacím na evropském trhu. To již pocítili například čeští dopravci.

Ještě více dvojaká je rétorika a politika spojená s uprchlickou krizí. Na jedné straně Macron tvrdí, že Francie je všem otevřená, a že by měla být dodržována liská práva. Na druhé straně však jeho vláda dala větší pravomoci policii, snížila uprchlíkům sociální podporu a nově zavedla rok vězení za nelegální překročení hranic.

Macron má před sebou ještě 4 roky. Je těžké předvídat, jaké budou. Již dnes je však jasné, že Francie je silnější než před rokem. Získala si nejen respekt v Evropě, ale i ve světě. To, co ji může omezit, je její stále křehká ekonomika a její mocenské hranice. Pokud by došlo v Německu k vývoji, kdy by byla nahrazena kancléřka někým novým a ten dokázal naplno využít německý potenciál nebo se plány USA až moc rozešly s entuziastickou politikou mladého francouzského prezidenta, na mantinely své moci a moci Francie by Macron brzy narazil. Zatím se však nic takového nechystá a nic nebrání Macronovu v rozletu.