Putin má do absolutního vládce daleko. Jak vypadal podle historiků skutečný ruský car?

Jakýmsi vzorem autoritativního cara je dozajista Ivan IV., příhodně zvaný Hrozný. Vládnoucí v letech 1533-1584. Podle současných historiků však tento šílený krutovládce byl spíše výjimkou než nejkřiklavějším potvrzením dlouhé řady autoritářů. Ve skutečnosti Ivan IV. skoro zničil pečlivě utvořený vládní systém, který spravoval obrovské území v podmínkách ekonomického nedostatku.

Raně moderní ruský stát se vyznačoval z evropského pohledu slabým státním aparátem. Nicméně nedostatek moci byrokracie neznamenal, že car byl zcela nekontrolovatelným vládcem Ruska. O svou moc se musel dělit s velmi silnými aristokratickými klany. Ruský stát tak fungoval na principu vlivné oligarchie, vůči které někteří caři tahali za kratší konec provazu spíše než naopak.

Historici upozorňují na tři případy vypovídající o spíše neautoritativní struktuře ruského ranně moderního státu. Tím prvním jsou královské svatby. Po dlouho dobu se považovaly za příklad svévolné dominance panovníka, který si vybíral ze zástupů děvčat mladou nevěstu dle svého uvážení a chutí. Historik Russell Martin of Westminster College však je po pečlivém nastudování rozsáhlého rukopisu o královských svatbách došel k jinému závěru.

Kdo ve skutečnosti měl hlavní slovo?

Podle Martina platilo pravidlo, že si panovník vybírá ženu s rodin středního postavení. Cílem bylo zabránit narušení křehké rovnováhy moci mezi nejsilnějšími šlechtickými rodinami. Kdyby si panovník vybral ženu z těchto rodů, dostalo by se tomuto rodu velké výhody možnosti jeho přímého ovlivnění – samozřejmě ve prospěch daného rodu. Ačkoliv se tedy zdálo, že car je ve vedení, ve skutečnosti moc kontrovaly oligarchické klany, dbající na zachování svého vlivu a klientských sítí.

Ačkoliv v obecném mínění carský systém se vyznačuje kontrastem ponižovaného, slabého a nesvéprávného obyvatelstva a absolutně mocného cara, činícího si nárok na veškeré území svých podaných, podle historiků ve skutečnosti lokální obyvatelstvo mělo přístup k mechanismům kontroly, správy a rozdělování území. Valerie Kivelsonová z Michiganské univerzity ve svých studiích popisuje, jak soud a rozšiřující se centrální byrokracie intenzivně vyjednávaly s místním obyvatelstvem nejen o územních záležitostech.

Významnou roli v těchto žádostech a sporech hrála provinční šlechta, zprostředkovávající kontakt mezi lokálním obyvatelstvem a Moskvou. Centrální úřady země byly z jejich iniciativy zaplavovány peticemi o nápravě různých stížností. Místní spory o pozemky byly podrobně popsané v mapách majetku, které měly zajistit, že bude poskytnuta spravedlivá výměra všech účastnickým stranám. Měl tak být zachován systém vlastnictví pozemků, který byl zásadní pro všechny strany, včetně státu.

Posledním příkladem, který odhaluje omezenou moc cara, jsou ruské soudy. Nancy Shieldsová Kollmannová v z Stanfordovy univerzity prozkoumala genealogické knihy vedených každým velkým a významným klanem. Z jejího průzkumu vyplývá, že vyšší místo u soudu bylo především určováno postavením v rámci klanu než vůlí panovníka. Totéž platilo i pro vojenství a dokonce i pro nejvyšší vládní orgán ruského státu, Bojarský sněm (bojar byl příslušník nejvyšší feudální aristokracie ). Záznamy ze soudů též ukazují na významnou roli čestných sporů, které využívaly členové aristokracie k podrytí moci svých politických soupeří, čímž zároveň ale podrývali moc cara, kterému se tím snižovaly možnosti jmenovat toho, koho chtěl.

Rolland tvrdí, že z evropského pohledu chybějící institucionální limity moci panovníka nebyly v ruském prostředí potřeba nejenom z hlediska praktické distribuce moci, ale i z toho důvodu, že Rusové měli od panovníka silné morální požadavky. Car reprezentoval vůli Boží a nebylo proto jej třeba spoutávat různými limity, protože on sám měl vlastním svědomím a smyslem pro povinnost být omezen. Panovníkovi byla dána vleká moc a za to měl být spravedlivý a milosrdný. Podle Rollanda uvedené poznatky naznačují, že autoritářství není ruským nevyhnutelným osudem.