KOMENTÁŘ | Trump si sám podřezává větev. Jeho nerozhodnost posiluje Rusko

Americký prezident Trump v pondělí výrazně zkrátil časový rámec, ve kterém požaduje ukončení ruské invaze na Ukrajinu. Místo původních 50 dnů nyní mluví o „deseti až dvanácti dnech“. Pokud Rusko neustoupí, plánuje Trump uvalit nové tvrdé sankce a sekundární cla, jejichž výše má dosáhnout až 100 procent. Opatření by se měla týkat zejména ruského exportu a států, které nadále nakupují ruskou ropu.

Podle Bílého domu má jít o cílený ekonomický tlak, který má Moskvu donutit k ukončení agrese. Kritici však upozorňují na Trumpovu nevyzpytatelnost. Jak připomněly také EuroZprávy.cz, prezident své vlastní lhůty často nedodržuje. V předvolební kampani loni na podzim prohlásil, že konflikt na Ukrajině vyřeší do 24 hodin. Když k tomu nedošlo, označil svůj výrok zpětně za sarkasmus.

Zatímco mnozí světoví lídři, a ti američtí zejména, pochopili, že s Ruskem nelze jednat v rukavičkách, Trump stále tápe. Vztahy mezi Bílým domem a Kremlem se už více než sedm dekád vyznačují tvrdým střetem sil, kde jasná a rychlá reakce na agresi druhé strany představuje nepsané pravidlo. Dlouhodobá strategie „ukazování svalů“ oběma mocnostem sice přinášela napětí, ale zároveň držela určitou rovnováhu. Trump však tuto logiku rozvolňuje.

Jeho neustálé přeskakování mezi ostrou rétorikou a pozdějším relativizováním výroků z něj v očích Vladimira Putina nedělá silného protivníka. Naopak. Ruský prezident čím dál více získává dojem, že se na americkou reakci nemůže spoléhat, a to ani v tom negativním slova smyslu. Pokud Trump slibuje tvrdé sankce, ale vzápětí naznačuje ústupky, ztrácí Washington důvěryhodnost jako globální arbitr.

Navíc je Trumpova politika nejen neúčinná, ale často i kontraproduktivní. Nedokázal Moskvu přinutit k mírovým jednáním, ani jí efektivně zabránit v další eskalaci. Sekundární cla, která plánuje uvalit na země obchodující s Ruskem, nejsou řešením – naopak. Mohou výrazně poškodit vztahy se strategickými partnery, jako je například Indie, které už vysokými cly pohrozil. Místo izolace Ruska tak může Trump nechtěně izolovat Spojené státy.

Putin se na svět dívá očima bývalého agenta KGB. Jeho myšlení je formované prostředím, kde vládnou permanentní hrozby, mocenské hry a logika konfrontace. A právě v takovém světě se cítí nejlépe. Západní ultimáta a silácká prohlášení mu nejsou překážkou – naopak. Slouží mu jako munice v domácím boji o udržení moci.

Každá nová výhrůžka z Bílého domu, pokud zůstane bez konkrétního následku, se okamžitě stává součástí ruské propagandy. Když Trump pohrozí Rusku sankcemi, cly či „tvrdou odpovědí“, ale nakonec nic z toho neuskuteční, Putinův režim to obrátí ve svůj prospěch. Státní média vykreslí Spojené státy jako slabého a zkorumpovaného protivníka, který se snaží Rusko jen zastrašit, ale reálně mu nic nemůže udělat.

Tato rétorika přitom v Rusku nachází úrodnou půdu. Posiluje obraz „zlého Západu“, který chce údajně zničit ruskou suverenitu a kulturu. A posiluje také loajalitu obyvatel vůči režimu. V prostředí, kde se národ sjednocuje proti vnějšímu nepříteli, autoritářská moc sílí. Čím více Trump hrozí bez akce, tím větší podporu má Putin doma.

Je třeba mít na paměti, že Rusko, jehož obyvatelé jsou sjednoceni pod jedním vůdcem a hluboce přesvědčeni o nutnosti obrany proti vnějšímu nepříteli, představuje mnohem silnější protivníka než Rusko vnitřně rozdělené a znejistělé. Loajalita vyvolaná pocitem ohrožení, byť uměle živeným propagandou, je ve válečném i geopolitickém kontextu nesmírně mocným nástrojem.

Ruský režim se dokázal mistrně adaptovat – transformoval hrozby Západu v nástroj mobilizace společnosti. A právě v tom je jeho síla. Společnost, která je přesvědčena, že bojuje o svou existenci, bude ochotná snášet ekonomické obtíže, omezování svobod i válečné ztráty, pokud uvěří, že je to cena za přežití. V takovém klimatu autoritářství jedině sílí a stává se v podstatě neporazitelným.