KOMENTÁŘ | Trump si vytváří nejhorší možné protivníky. USA na obchodní válku se Švýcarskem a Kanadou doplatí

Švýcarsko není jen bohatá alpská země, jde totiž o důležitý diplomatický uzel a tichého garanta amerických zájmů v zemích, kde Washington sám mluvit nemůže. Ať už jde o Írán, Severní Koreu nebo dříve Kubu, švýcarská neutralita umožnila USA jednat v krizových chvílích, kdy to pro ostatní nebylo možné. Tichá švýcarská diplomacie má přitom reálný vliv, který se nedá nahradit ani penězi, ani silou. Uvalit na něj cla je jako plivnout do tváře důvěře, kterou si Amerika budovala desítky let.

A Kanada? Pokud je vůbec možné hovořit o „nejbližším spojenci“, pak jím pro USA byla vždy právě Ottawa. Ekonomicky je Kanada s USA provázaná v míře, kterou si laická veřejnost stěží uvědomuje, ať už jde o automobilový průmysl, energetiku nebo každodenní pohyb pracovní síly. Historicky stála Kanada po boku Spojených států ve válkách, v bezpečnostních operacích i při obnově poválečného světa. A teď dostává od Trumpa stejnou nálepku jako Peking – ekonomického soupeře.

Trump se tímto krokem dopouští hlubokého strategického omylu. Ekonomicky si totiž Spojené státy bez těchto partnerů jednoduše nevystačí. Ze Švýcarska dovážejí klíčové farmaceutické produkty, vysoce specializované strojírenské komponenty, lékařské přístroje i luxusní zboží, které tvoří důležitou součást amerického maloobchodu. Švýcarské farmaceutické firmy, jako Roche nebo Novartis, zásobují americký trh léčivy, jejichž výrobu nelze snadno přesunout ani nahradit.

Kanada pak je jakýmsi logistickým prodloužením americké ekonomiky. USA z Kanady získávají dřevo, hliník, ropu, elektřinu, zemědělské produkty i polovodičové komponenty. Kanada je největším dodavatelem energie do Spojených států, a bez stabilního přeshraničního toku surovin by americká infrastruktura a průmysl čelily bezprecedentnímu otřesu. V automobilovém sektoru je propojení tak těsné, že některé komponenty překročí hranici pětkrát, než vznikne finální produkt.

Diplomaticky si Trump podřezává větev, na níž americká moc stojí. V době, kdy se Čína snaží vytvořit vlastní síť obchodních a technologických vazeb mimo západní blok a Rusko destabilizuje bezpečnostní architekturu v Evropě, by měla být síť spolehlivých spojenců klíčovou výhodou Spojených států. Místo toho však Trump podlamuje důvěru právě těch zemí, které měly v minulosti nejblíže k americkému modelu spolupráce.

Strategické chyby se někdy projeví až s odstupem let, v tomto případě ale může účet přijít dřív, než si Bílý dům připouští. Obchodní politika založená na represivních opatřeních vůči vlastním spojencům není projevem síly, ale hluboké nerozumnosti. A její cena může být vyšší než pár procentních bodů navíc na dovozním tarifu.

Pokud má být Západ schopen čelit tlakům autoritářských režimů a ekonomickému nacionalismu z Východu, musí nejprve obnovit důvěru uvnitř vlastního tábora. Trumpova cla na Kanadu a Švýcarsko ale vysílají přesně opačný signál, tedy, že i spojenectví postavená na desetiletích sdílených hodnot a společných zájmů mohou být zničena jediným rozhodnutím vedeným ideologií izolace a momentální populistickou kalkulací.

Trump tím nejen ohrožuje ekonomickou stabilitu a diplomatické vztahy, ale zároveň podrývá samotný základ americké mezinárodní pozice, kterým je schopnost být předvídatelným a respektovaným lídrem. Svět sleduje, jak se USA začínají chovat jako nepředvídatelný hráč, jehož vnitřní politické cykly diktují zahraniční kroky bez ohledu na dlouhodobé dopady.

V globálním systému, kde o vliv soupeří více aktérů než kdy dřív, si žádná mocnost nemůže dovolit luxus ztrácet spojence. Cla vůči Švýcarsku a Kanadě jsou symptomem hlubšího ústupu od racionální mezinárodní politiky. A pokud se tento trend nezastaví, Spojené státy na něj mohou v budoucnu doplatit mnohem víc, než dnes tuší.