KOMENTÁŘ | Ukrajina s jadernými zbraněmi: Jak mohla změnit geopolitiku a odvážila by se Moskva zaútočit?

Tyto záruky zahrnovaly mimo jiné zdržení se hrozeb silou nebo použití síly proti signatářských postsovětským zemím, zdržení se ekonomického nátlaku ve snaze ovlivnit její politické směřování a zdržení se použití jaderných zbraní proti nim. Dohoda zahrnovala rovněž respekt nezávislosti a suverenity v rozmezí tehdy platných státních hranic.

Memorandum bylo porušeno o dvacet let později, když Moskva anektovala Krymský poloostrov a vyvolala zde referendum o přijetí k Ruské federaci. Tímto aktem Ruská federace porušila podmínku vyvarování se síly a respektu ke státním hranicím z roku 1994.

Únor 2022 a plnohodnotná ruská invaze proti Ukrajině tak znamenaly rozšíření porušení tohoto memoranda. Rusko zabralo tisíce kilometrů čtverečních území, které se nachází za státními hranicemi, o jejichž respektování se tři mocnosti dohodly v Budapešti.

Prostřednictvím Budapešťského memoranda se Ukrajina vzdala možnosti efektivního zastrašení. Ruská armáda mohla prakticky „beztrestně“ překročit hranice a zahájit okupaci území, které jí nepatří – a to za podmínek, které jsou smyšlené (denacifikace) nebo v rozporu s jakýmkoli principem mezinárodního práva (demilitarizace suverénní země).

Otázkou zůstává, jaký by byl vývoj událostí, kdyby Ukrajina neodevzdala své jaderné zbraně. Takový krok by již tehdy pravděpodobně vyvolal silnou nevoli Ruska a minimálně znepokojil Spojené státy a Spojené království. Do systému jaderného odstrašování by tato situace vnesla zcela novou dynamiku. Za těchto okolností by ruský prezident Vladimir Putin pravděpodobně nepřistoupil ani k anexi Krymu, ani k rozsáhlé invazi na Ukrajinu.

Podobně jako jaderné zbraně dlouhodobě formovaly vztahy mezi státy napříč Atlantikem, měly by zásadní dopad i na geopolitickou rovnováhu ve východní Evropě. Ukrajina disponující jaderným arsenálem mohla být výrazně bezpečnější a potenciálně se mohla snáze integrovat do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Moskva by pravděpodobně nebyla schopná tak intenzivně zasahovat do jejích vnitřních záležitostí.

Namísto současné situace, kdy je Ukrajina napadena a zoufale usiluje o vstup do NATO, jako jaderná mocnost mohla zásadně posílit systém odstrašení Severoatlantické aliance. To by zvýšilo bezpečnost nejen samotné Ukrajiny, ale také celého východního křídla NATO. I když jsou jaderné zbraně ve výzbroji Spojených států, Velké Británie a Francie, jejich použití je vázáno na složité politické procesy, což může v případě naléhavé krize zpožďovat reakci.

Selhání Budapešťského memoranda výrazně oslabilo důvěru v podobné mezinárodní dohody, které se týkají nešíření jaderných zbraní. Porušení ze strany Ruska navíc poukázalo na fakt, že bezpečnostní záruky poskytované velmocemi mnohdy nefungují.

Na geopolitické úrovni porušení Budapešťského memoranda otevřelo otázku legitimity a spolehlivosti mezinárodního práva. Moskva svou politikou vytvořila precedent, kdy může být dohoda jednostranně ignorována, což podkopává celý systém kolektivní bezpečnosti. V důsledku toho roste význam regionálních aliancí, jako je NATO. Pro státy jako Polsko, pobaltské země či Rumunsko se NATO stalo nezbytným garantem jejich bezpečnosti.

Přítomnost jaderného arzenálu na Ukrajině by mohla fungovat jako odstrašující prostředek nejen proti ruské agresi, ale také proti jiným potenciálním hrozbám. To však nevyhnutelně přináší i riziko destabilizace – jadernými zbraněmi vyzbrojená Ukrajina by se stala klíčovým geopolitickým hráčem a možným terčem pro preventivní útoky, což by mohlo zvyšovat pravděpodobnost ozbrojených konfliktů, u nichž dnes ani rozhoření nehrozí.

Není tedy vyloženě nutné, aby Ukrajina oponovala pouze Rusku. Nakolik dnes Západ vnímá tuto zemi jako svou součást, je rozdíl mezi státem s konvenčními silami a jadernou mocností. V obecné rovině tyto mocnosti na mezinárodním poli zastávají velice silnou pozici a v případě Ukrajiny by tato mohla interferovat s francouzskými nebo britskými zájmy v Evropě.

Dohoda také poukazuje na asymetrii v mezinárodních vztazích. Zatímco Ukrajina obětovala svůj strategický arzenál výměnou za deklarované záruky, selhání jejich naplnění ukazuje limity systému založeného na důvěře mezi státy. V prvé řadě absolutně selhalo přesvědčení, že Rusko Ukrajinu nechá na pokoji.

Naopak západní garanti ukrajinské bezpečnosti nedokázali tuto bezpečnost v reálu garantovat. To podkopává nejen důvěryhodnost jednotlivých signatářů, ale také autoritu institucí, jako je OSN, které nebyly schopny zajistit dodržení memoranda.

Dopady porušení memoranda se projevují nejen na úrovni mezinárodního práva, ale i v praktické geopolitice. Rusko tímto krokem legitimizovalo použití síly jako prostředku prosazení svých zájmů, což vytvořilo destabilizační efekt v celém regionu – podepisuje se to nejen na Ukrajině, nýbrž i v Gruzii či středoasijských státech.

Obavy z ruské agrese vedly k posílení obranných struktur NATO a zvýšily tlak na evropské státy, aby zvyšovaly své výdaje na obranu. Tuto dynamiku silně podporoval (a podporuje) někdejší a budoucí prezident USA Donald Trump. Jak v tomto přístupu bude pokračovat, uvidíme od ledna.