Velikonoce. Kde se vzaly a proč se slaví?

Velikonoce jsou nejdůležitějším svátkem křesťanské církve a jsou úzce spojené s památkou umučení a vzkříšení Krista. Původ svátku však sahá až do doby předkřesťanské a mimo jiné také navazuje na židovský svátek přesnic neboli pesach, který připomíná vysvobození Izraelitů z egyptského zajetí. Hospodin podle legendy hubil prvorozence v Egyptě, ale ušetřil domy Židů, které byly označené krví beránka, jenž chránil pokřtěné od hříchu a smrti. Odtud tedy pochází symbol Velikonoc do křesťanského pojetí. Ježíš se označuje jako Beránek Boží na znamení čistoty a nevinnosti.

Pohyblivé svátky

Zatímco pro Vánoce jsou v kalendáři přesně určené dny, Velikonoce naopak připadají v každém roce na jiné datum. Jedná se tedy o „pohyblivé svátky“. Velikonoce se slaví po prvním jarním dnu 21. března a v první neděli po prvním jarním úplňku. Neděle velikonoční se tedy pohybuje mezi 22. březnem a 25. dubnem. Pokud by první jarní úplněk připadl na neděli, slaví se Velikonoce až následující neděli.

Masopust

Období mezi zimou a jarem patřívalo masopustu. Podle historických záznamu většinou začínal hned první neděli po svátku Tří králů a přetrvával až do Popeleční středy, kdy začínal čtyřicetidenní postní čas. Ten končil až o Velikonocích. K masopustu patřily zabijačky, vepřové hody a všelijaké vesnické zábavy. Vrcholem byly poslední tři dny před Popeleční středou, kdy začínaly ty největší oslavy s krajovými tradicemi a zábavou. Poté zábava utichla a nadešlo dalších čtyřicet dní, tentokrát ale s postními nedělemi. Po něm následoval Pašijový týden.

Pašijový týden

Sem patří významné dny, jimiž je Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Boží hod velikonoční. Na Škaredou středu se vymetaly komíny, hospodyně uklízely a vymetaly pece. Škaredá se jí říká proto, že v tento den Jidáš Iškariotský zradil Krista. Podle pověsti se také na Škaredou středu musíte na své okolí usmívat. Pokud se totiž budete mračit (tedy škaredit), zůstane vám to po všechny další středy v celém roce.

Zelený čtvrtek je podle liturgického kalendáře dnem radosti i žalu, kdy se připomíná Kristova poslední večeře s učedníky. Připomíná se také Kristův osudový odchod do zahrady Getsemane, jeho zatčení a odsouzení k smrti. Zelená barva se do názvu dostala nejspíš podle zeleného mešního roucha používaného tento den při katolických bohoslužbách. Tradicí na vesnicích bylo rámusení chlapců na dřevěné hrkačky a klapačky, které měly nahradit hlasy zvonů. Někde také byl součástí hon na jednoho z chlapců, který představoval Jidáše.

Velký pátek je považován za nejsmutnější den roku, kdy se nekoná mše a pouze při odpolední bohoslužbě se připomíná památka umučení Páně. Čtou se pašije a odhaluje a uctívá se Svatý kříž. Asi od 12. století se v kostelech provozovaly Velikonoční hry, tedy pašijové vyprávění o posledních dnech Ježíše i ujeho ukřižování a vzkříšení, doplněné scénických zobrazením. Postupně se šířily i mimo církevní půdu a stala se z nich lidová divadelní představení pod širým nebem.

Bílá sobota dostala svůj název podle bílého roucha užívaného v katolické církvi při bohoslužbě. V tento den se udržoval smutek a hluboký klid, jde totiž o poslední sobotu postního času. V různých liturgiích lze v tento den najít obřad svěcení ohně nebo světla, při nichž se zpívaly žalmy. Teprve večer se velebilo vzkříšení, kdy lidé přicházeli do kostelů a vítali Krista, který vstal z mrtvých.

Boží hod velikonoční nebo také Velká neděle přichází po Velké noci a byla vždy dnem radosti celého křesťanského světa. Do kostelů se nosily ke svěcení různé pokrmy, mazance, beránek, vejce a další. Nikdo nepracoval a jen se celý den vařilo a jedlo.

Pondělí velikonoční se už s žádnými významnými letargickými úkoly nespojuje, my ho máme však spojený s pomlázkou.

Kuřátka, zajíčci a vejce

K velikonočním svátkům patří symbol žlutého kuřátka. To vyjadřuje radost z nového života. Z německého prostředí do Čech přišel také symbol zajíčka, který byl rovněž symbolem plodnosti.  

Už v pohanských dobách bylo symbolem nového života vejce. Proto je spojováno s oslavami příchodu jara, které do přírody přináší nový život. S velikonočními vajíčky jsou spojovány nejrůznější pověry. Například podle rakouské lidové tradice bude člověka ochraňovat zvláštní moc, jestliže do země zahrabe posvěcené vejce snesené na Zelený čtvrtek.

Vypráví se také, že když Ježíš putoval se sv. Petrem světem, zastavili se v jednom statku a požádali o krajíček chleba. Hospodyně však žádný nenašla, proto vzala vejce a upekla je v popelu. Po odchodu pocestných chtěla uklidit skořápky a ke svému údivu zjistila, že se proměnily ve zlato. Na památku této událost začaly ve výroční den hospodyně rozdávat malovaná vajíčka.