HaDivadlo připravuje poslední premiéru sezony

Dílo Stavitel Solness napsal Henrik Ibsen v roce 1892 a patří tak do pozdního, bilančního období jeho tvorby, kdy už zcela opustil realismus a postavy jako by se ponořily do nevědomí. Ibsen diváka udržuje v nejistotě o tom, co se vlastně v minulosti stalo a co se v průběhu hry děje. Permanentní znejišťování je blízké pohádkovým rysům prvního období Ibsenovy tvorby, ale zároveň se liší, Ibsen totiž pracuje s psychologickými záhadami, hranicemi šílenství a skutečnosti, která působí reálně a symbolicky zároveň. Inscenace podporuje právě tyto víceznačnosti a významovou nasycenost dramatu.Pro hru, v níž se ozývají faustovské reminiscence, je klíčové téma slávy a jejího vykoupení osobním neštěstím tvůrce, který ačkoli je na vrcholu, pociťuje panický strach z nástupu mladé generace, která se dere na jeho místo. Ibsen dále v dramatu mistrně rozehrává téma minulých vin, prázdných dětských pokojíků, které paralyzují nejen Solnesse, ale také jeho manželku Alinu. Solness uvěří, že cestou z jeho neštěstí by mohl být vztah k mladé dívce Hildě, která za ním přichází jako ztělesněné pokušení. Právě ve vztahu stárnoucího muže k mladé dívce se zrcadlí Ibsenovo osobní citové téma. Dramatik sám cestoval celý život po Evropě a při svém posledním pobytu v Tyrolích se v roce 1889 seznámil s mladinkou Vídeňankou Emilií Bardachovou. Ještě hlubší cit projevoval Ibsen norské pianistce Hildur Andersenové, kterou poznal v roce 1891. Platonický vztah k mladým dívkám tak silně poznamenal poslední období Ibsenovy tvorby.Hostující režisér Jan Frič o své interpretaci textu říká: „Ibsenova dramatika mě provokuje tím, jak je vlastně racionálně vystavěna, jsou to takové příběhy ze života, ale za tím vším je obrovské pole obraznosti, symboly, určitá hlubinnost, mrazivá hybris na pozadí téměř každé hry, a zároveň krásně cynická ironie, velmi krutý smysl pro humor, možnost výkladu, i když se nevzdálíme od původního textu." Dramaturgyně Lucie Ferenzová dodává: „V inscenaci vyniká téma pýchy a nabobtnalého sebevědomí. Je to příběh člověka, který si o sobě moc myslí. Jako šéf stavitelské firmy manipuluje s lidmi, s jejich životy, city a touhami, které buď vyvolává, anebo potlačuje, podle toho, co se mu zrovna hodí. Za to ale tvrdě platí, protože jeho svědomí mu nedá spát. Kolik lidí zničil a stále ničí, aby se vyšvihl a udržel na vrcholu! Za to neustále očekává odplatu. A paradoxem je, že když tato odplata přijde, má tvář sebevědomé lolitky, fanynky a obdivovatelky. A stavitel Solness, který už sám dost dobře neví, jestli ovládá svět kolem sebe, anebo jestli je v moci nějakých temných sil, přistoupí na hru, že právě ona je jeho vysvobození. Že s ní může začít znovu a jinak, čistě, bez viny. Od toho, že si znovu začne hrát. V životě se člověk může rozhodnout mezi životem a smrtí, ale v umění tahle volba neexistuje. Takže smrt je špatné umění?"V titulní roli inscenace Stavitel Solness se diváci mohou těšit na Jana Lepšíka. Kromě stálých hereckých tváří souboru diváci uvidí také hostující herečku Renatu Klemensovou z Národního divadla moravskoslezského v Ostravě v roli Solnessovy manželky Aliny. Druhým hostem inscenace je Jiří Svoboda, v současnosti absolvující obor činoherní herectví na Divadlení fakultě Jamu, v roli Ragnara Brovika, jednoho ze zaměstnanců Solnessovy firmy. Režijní interpretace textu se opírá o Ibsenovo mistrovství v psychologické propracovanosti postav, díky němuž byl nazýván „Freudem divadla". Prostředky inscenace jsou voleny tak, aby vše působilo, jako by to bylo viděno očima Solnesse: noční můry, strachy a stihomamy v Solnessově hlavě, které ho ovládají a kolísají od skutečných hrůz po komedii. Převažujícím žánrem se nakonec stává groteska. Původní Ibsenovo bilanční drama inscenace ironizuje, ale zároveň pracuje s fenoménem nejistoty, kterou Ibsen do hry vložil. Premiéra inscenace čeká diváky již 9. května v 19.30 hodin, první repríza se odehraje o den později ve stejný čas. Více o programu divadla lze nalézt na www.hadivadlo.cz.