RECENZE: Don G: Vtipná opera z Českých Budějovic

Don Juan se hraje v různých obměnách v evropském divadle od poloviny sedmnáctého století. Tirso de Molina 1630, a po něm mnoho dalších autorů, včetně slavného Molièra v roce 1665. Nejhranější je ale opera Don Giovanni W. A. Mozarta a libretisty Lorenza da Ponteho, premiérovaná v dnešním Stavovském divadle v roku 1787. Málo se však ví, že Mozartův Don Giovanni má dvojče – operu méně známého Mozartova současníka Giuseppe Gazzanigy a libretisty Giovanni Bertatiho. Tady byl premiérován don Giovanni ve stejném roce, ovšem v Benátkách.

Autoři nového libreta, Magdalena Ševcová, režisérka inscenace, Jen Šotkovský, autor činoherních dialogů a autoři přebásněných textů, Jaromír Nohavica a Michal Stránský spolu s dramaturgem inscenace Tomášem Studeným využili existenci dvou operních děl ze stejné doby, a využili tuto situaci tak, že se dvojčata Juanů setkají na jednom jevišti. Ovšem kde jsou dva, může tam být i třetí, který se utká se dvěma operními svůdníky a je to ještě jeden, Juan činoherní.

Odvážná kombinace má díky umné kompozici jak hudební, tak operní a činoherní, neuvěřitelný spád i mnohá překvapení. Zazní to nejlepší z obou oper, přičemž slyšíme jak chronicky známé party z Mozartova díla, tak překvapivé pasáže z díla dnes téměř neznámého G. Gazzaniga.

Režisérka Magdalena Švecová se v JD představila poprvé. Její inscenace jsou známé v Plzni, v pražském Národním divadle, nebo třeba na Smetanově Litomyšli. Autorsky na vzniku nového díla spolupracoval scénárista Michal Stránský, s výborně napsanými činoherní dialogy, které má na svědomí dramaturg brněnského Městského divadla, Jan Šotkovský, celkovou dramaturgickou supervizi nad novým dílem měli František Řihout, s uměleckým šéfem opery, Tomáše Studeným. O bezchybné hudební nastudování se postaral Martin Peschík a dirigent inscenace Mikoláš Troup. Protože je celé dílo v hezkém a smysluplném pohybu, nesmíme zapomenout na choreografii Antona Eliaše.

O čem vlastně ta operní taškařice je? No… taškařice. U Mozarta je na povrchu lechtivé milostné klání, mravní vyprázdněnost Juana a věčný strach z božího hněvu sluhy Leporela. Ani ty dámy, které podlehnou svůdníkovi nejsou jenom takové vyprázdněné duše a o to cennější je Juanova výhra. Neznám přesný obsah libreta díla Gazzaniga, ale zřejmě nebude ta opera buffa tak naplněna napětím a palčivými otázkami, jako v Mozartově podání. V tom novém díle Jihočeského divadla je stejně vidět, slyšet, hodně komického i dost mentorského – otázky cti i odpovědnosti.

Podívejme se konečně na inscenaci, jaká byla, čím zaujala: Na otáčivém jevišti Zuzany Přidalové se v kostýmech téže autorky objevují náznaky interiéru klasicismu i moderní interiér psychoanalytičky. Jsou prostorné, byť jednoduché a slouží potřebám režie. Kostýmy tří don Juanů, to jsou bílá společenská saka, černé kalhoty – v takovém kostýmu by vešel do vysoké společnosti určitě James Bond. Všem třem svůdcům to opravdu sluší. A u dám se kostymérka moc hezky vyřádila. Dámy jsou v nápaditých společenských oděvech, kterým ten Juan musí podlehnout. A hezky jsou v tom, co nosí, zobrazeny povahy těch dám.

Po stránce vokální interpretace nelze Janům nic vytknout. S velkým zájmem si divák poslechne dva hlasy se stejnou barevností a přece jenom je každý trochu jiný. Peter Malý má hlas trochu měkčí, Jiří Brückler dramatičtější, je však vysloveně diváckým (a posluchačským) dobrodružstvím srovnávat. Dona A Kristýny Vylíčilové je asi nejdramatičtější vokálně i pohybově, dona E Šárky Hrbáčkové , mimochodem možná v nejhezčím kostýmu, je krásně bolestínská a třetí, Zerlina Zuzany Benešové je asi nejšarmantnější svůdnice nejenom vzhledem, ale i ve zpěvném partu. Leporelo Františka Brantalíka je stejně jako u Mozarta mírně upozaděn, nějak mi chyběla jeho árie v převlečení za Juana – ale vše se samozřejmě do té komplikované hry dostat nemohlo. Impozantní byl Komtur Josefa Průdeka. Správně z jeho závěrečného partu mrazilo, Mozart by se těšil. Opera buffa má obyčejně jednoduché vedení hlasů, ovšem v této inscenaci vznikl dojem, jako by to zase až tak jednoduché nebylo. Zvláštní, co dokáže kombinace dvou skladatelů v jednom díle.

V činoherních rolích jsme viděli Juana 1, Jáchyma Kučery a Donnu D, Kamily Janovičové. Oba interpreti mají to štěstí, že disponují výbornými a vtipnými dialogy Jana Šotkovského. To se to potom hraje, když je o čem hrát… Promyšleně posouvají příběh kupředu a především, kladou otázky k zamyšlení. Otázky životních cílů a odpovědnosti. Moudré dialogy, které tito herci správně využili.

Ještě se nutné se zmínit o jedné skutečnosti: už dávno neplatí, že se opěrný pěvec postaví, soustředí se jenom na svou vokální produkci a v herectví je vidět klišé a šmíra. Současný operní interpret musí být i dobrý činoherním hercem, který celým svým fyzičnem naplňuje obsahy rolí. A v této inscenaci byla radost vidět ty Juany a ty svedené dámy, které kromě výborného zpívání zvládali také pravdivě své herectví. Nevím, jak se projevují v jiných inscenacích, ale tady, byť někdy v náročných pohybových kreacích své role dámy zvládly příkladně.

Don G je docela nezvyklá a vtipná inscenace. Nápad to byl výborný a snad i hoden následování v repertoárech jiných divadelních domů, pokud sólisté zvládnou tak jako v Budějovicích nejenom vokálně, ale i herecky své role. Možná by tato inscenace byla výbornou školou pro interprety, při studiu moderní opery na katedrách DAMU a JAMU.