Divadelní svět Brno: Jihočeské divadlo se pustila do Havlovo Pokoušení. A je to pecka!

Z celého výčtu zajímavých představení, lze říct, že tato inscenace vyčnívala. Svým obsahem, režijním pojetím i hereckými výkony. Jak jsem slyšel od mladého diváka, který vycházel k šatnám po představení, tak jeho ohodnocení bylo: „Kurňa, to teda byla pecka!“ Rád se k takovému hodnocení hlásím a těší mne, že byla Havlova hra takto vnímána mladým divákem.

Totiž v průběhu představení jsem si kladl otázku, koho dnes Havel oslovuje? Že mne, co jsem žil svých prvních 45 let v totalitním režimu, tak to je zřejmé. Ale pochopí tu hru diváci, pro které je demokracie samozřejmostí? No asi někteří pochopili. Vždyť spletitost společenských vtahů, které divadelníci na prknech předvedli, je nejen o tom, co jsme v minulosti žili. Hodně z toho platí (bohužel) i dnes.

„Kurňa, to je teda pecka!“ říkám si a těší mne to. Nějak mne očišťuje poznání, jak funguje lidská duše a jak je společensky zranitelná. Zůstává však ve mně už velmi dlouho otázka: Proč jsou hry Václava Havla považovány za absurdní divadlo? Je zřejmé, že takové Ionescovi Židle, Becketovo Čekání na Gidota, Mrožkovo Tango, absurdními hrami jsou. Typické jsou u těchto inscenací chybějící souvislosti děje, opomíjení charakteristiky postav, deformace jazyka, který ztrácí svou dorozumívací funkci. No ano, ale Havlovy hry sice mají znaky planého tlachání, které neumožňuje komunikaci a prázdné fráze, které jsou překážkou v dorozumění, ale jinak, jsou vždy tyto hry postavené na promyšlené dramatické výstavbě, téměř po vzoru Aristotelovi Poetiky.

Ne jinak tomu je i ve hře Pokoušení, kde je doktor Foustka (alias Faust) z vědeckého ústavu podezřelý, že se zapletl se silami podsvětí, které přece prokazatelně neexistují. Vždyť zpochybňují vědecký světový názor. Ďábelský svůdce však přichází v podobě pajdavého provokatéra Fistuly (Mefisto). Foustka musí bojovat s nesmyslnými mechanismy totalitní moci, která je řízena někým zpovzdálí, mužem v černých brýlích s párátkem v puse. (Mafinán?). Ten neznámý existuje mimo strukturu ústavu, který vede Zástupce, nad kterým je Primář a pak jsou tady podlézaví podřízení, jakých potkáme snad úplně všude. Ale primář, byť je na první pohled všemocný, odporný náfuka s žoviálními manýry, poslušně přikyvuje tomu našeptávači s párátkem v puse. Nevíme, o čem se baví, ale je vidět, že ho poslouchá jako pejsek svého pána.

A co Foustka? Bojuje s pokušením, odolat tomu hnusnému pajdavému netvorovi. Láká ho neznámý svět hermetiky, esoteriky, okultismu. A když mu ta odporná kreatura namluví, že bude úspěšný při oslovení Markéty a ono se to opravdu podaří, tak je náš Foustka přesvědčen, že má opravdu co dělat o temnými silami. O to hezčí je odhalení, že Fistula není žádný Mefisto, ale agent, nasazený na toho nespolehlivého Foustku a že je všechno krásně logické v té struktuře vládnutí, ovládání a manipulací s lidskými slabostmi. Ale jediné se nedozvíme. Kdo vlastně ovládá toho primáře, který všechny tak kvalitně ovládá? Kdo je ten našeptávač s párátkem v puse? Toho ať si divák ve svém prostředí, které důvěrně zná, hledá sám.

Jihočeští herci zvládli své role příkladně. Mluvili emocionálně a při tom srozumitelně, byla to ta správná Bühne sprache. Asi bych to nezdůrazňoval, kdyby na našich jevištích „nekvetl“ v poslední době civilismus, kdy herci mluví, jako postavy z ulice a z hospod. Sice s emocionálním nasazením, ale není jim skoro rozumět. Tak to jihočeští – a úplně všichni, umí skloubit. Pravdivé herectví a srozumitelnost. Výkony byly opravdu dobré.

Především váhavý a nevyrovnaný Foustka Petra Halíčeka, hnusný pajdavý Fistula Tomáše Drápala, který určitě s radostí hrál tu odpornou kreaturu. No a teplý primář Jiřího Untermüllera, tak to byla figurka, radost pohledět. Není třeba jmenovat všech patnáct herců, kteří tvořili ten soubor kreatur. Všichni hráli dobře, byli vpravdě komičtí… Komičtí..? Asi ano, i když z nich občas mrazí. Byla to typická havlovská komedie, kde se divák baví a zároveň tak nějak cítí, že se vysmívá zhovadilé společnosti, ve které se sám nachází.

Režisér inscenace Ivan Krejčí přesně přečetl autorův text a všechny jemné podtexty, které se v něm nacházejí. Nijak neexperimentoval, neodcházel někam jinam, co rádi někdy režiséři dělají, aby inscenaci „vtiskli“ vlastní rukopis. Zde byl režisér přesným a přísným čtenářem Havla a jeho výklad opravdu neměl chybu. Pomohl mu také rozvrh scén, přední plán, zadní plán a ještě jeden plán pozadí, to navrhl funkční scénu poměrně jednoduše Milan David. Hezky se v kostýmech, především v obraze maškarního večírku vydováděla Marta Rozskopfova. Také hudba Ondřeje Švandrlíka a výborná pohybová spolupráce Zdeňka Mládka dopomohly k dobrému vyznění celé inscenace.

Ještě bych rád připomněl dramaturga Tomáše Vůjtka, kterého texty v programu jsou hodnotným úvodem do příběhu, a dobrou práci také odvedl Alexandr Hudeček svými fotografiemi z představení.

Divadelní svět Brno ve svém desátém ročníku představil více pozoruhodných inscenací. A těší, že to nejsou jenom díla z Brna, Prahy. V krajích máme tolik vynikajících herců, režisérů, výtvarníků, že to diváky může uspokojit. Pokoušení z Českých Budějovic je toho příkladem.

Hodnocení: 100%

Václev Havel, Pokoušení – Činoherní scéna Jihočeského divadla České Budějovice

Režie: Ivan Krejčí

Dramaturgie: Tomáš Vůjtek

Scéna: Milan David

Kostýmy: Marta  Roszkopfová

Hudba: Ondřej Švandrlík

Pohybová spolupráce: Zdeněk Mládek

Účinkují

Foustka : Petr Halíček

Fistula: Tomáš Drápela

Primář: Jiří Untermüller

Vilma: Věra Hlaváčková

Zástupce: Jan Dvořák

Markéta: Kamila Janovičová

Lorencová: Dana Verzichová

Kotrlý: Václav Švarc

Neuwirth: Pavel Oubram

Houbová : Jaroslava Červenková

Tanečník : Zdeněk Mládek

Petruška: Markéta Vejdovcová

Tajemník : Jaroslav Kukrál

Milenci: Veronika Beníšková + Martin Doležal