RECENZE: Pera markýze de Sade? Nahota a perverze na jevišti Národního divadla Brno

Perverzní zvrhlík, kterého knížky většiny čtenářů zhnusí a musí je zahodit do kouta. No fuj! Takové anomálie nemravností! Kdo by to četl? Leda stejný zvrhlík! Ale pro druhé byl de Sade jeden z nejbizarnějších myslitelů své doby. Proč je to tak? Proč se kolem toho provokatéra sesbíralo tolik antagonismů?

Tady je nutné zdůraznit českou čtenářskou scénu. Ty divoké romány popisující perverzní pohlavní styk, byly vydány v České republice jedním hodně rozšířeným nakladatelstvím s levnými knihami, ovšem BEZ filozofických pasáží, bez úvah o světě, ve kterém žijeme, bez úvah o pohnutkách sexuality. Při tom, dávno před Freudem se de Sade otevřeně zamýšlí nad tabuizovaným konáním člověčenstva.

Ano, samozřejmě vědomě provokuje, dráždí věřící i klérus, je to neznaboh, rouhač a posměškář. Zaslouží si být izolován od „slušné“ společnosti. Současné české nakladatelství tedy vydalo perverzní „trhák“ pro obecné publikum. Proto se u nás váže dílo spisovatele 18. století de Sade JENOM s perverzí. Málokdo se dostane k práci Gilberta Lely: Sade. Studie o jeho životě a díle, (Concordia, Praha 1994), kde by objevil i jiný pohled na toho „bláznivého“ autora pornografických textů.

Strhující hra amerického dramatika Douga Wrighta (*1962), podle níž byl natočen také stejnojmenný film, se odehrává v blázinci, kde byl excentrický spisovatel izolován od společnosti, aby mu bylo zabráněno dál šířit perverzi a urážky církvi i Boha.

Docela zajímavé je revoluční období de Sadova života. Byl nesčetně krát vězněn. Z vězení utíkal, hrozil mu i trest smrti. V červenci 1789, v době předrevolučních nepokojů, začal de Sade křičet z okna své cely a vyzýval lid k útoku na pevnost Bastilu. To nezůstalo bez odezvy. Převezli ho do blázince v Charentonu. O 12 dnů později k útoku na Bastilu opravdu došlo a vězni byli osvobozeni. Po propuštění se spisovatel de Sade musel vyrovnávat nejen s novými poměry ve společnosti, ale také se svojí finanční tísní. Přijal místo tajemníka jedné z pařížských sekcí – Section des Piques a počátkem roku 1793 se stal dokonce soudcem revolučního soudu. Upřímně fandil libertinskému smýšlení, domníval se, že TEĎ začala éra nové společnosti bez klerikálních zátěží.

Ovšem 27. července 1794 byl odsouzen k trestu smrti za to, že v roce 1791 hledal uplatnění v královské gardě. V den, kdy mělo k popravě dojít, se však uskutečnilo povstání proti Robespierrovi a tak de Sade těsně unikl smrti. Nový režim ho po čase propustil. Poté, co se k moci dostal Napoleon Bonaparte, se Sadova situace v osobním životě začala zlepšovat. Ale ne na dlouho. V březnu 1801 byl opět zatčen. Tentokrát za vydání knih Justina a Julietta. Bylo rozhodnuto, že zbytek života stráví v ústavu pro choromyslné v Charentonu .

Je lákavé napsat román, nebo hru se širokým rozpětím de Sadova života. Vždyť tak dobrodružné obraty, jaké ten bláznivý spisovatel a filozof prožil, je ideální téma pro literární nebo dramatické zpracování. Ovšem autor divadelní hry Doug Wright, sám libertin současnosti, žijící ve svazku s jiným mužem, si vybral právě období konce života autora, aby ústy svého hrdiny kladl naléhavé otázky svobody a hlavně mantinelů svobody. Nečiň, co nechceš, aby činili jiní tobě. Tato pradávná pravda omezuje i libertinství. To je základ drámy.

De Sade tedy žil proti své vůli v ústavu pro choromyslné. I zde se však odmítá vzdát své literární tvorby. Texty se pokouší pašovat z blázince prostřednictvím mladičké švadlenky Madeleine. Dozorující abbé, původně mírný, doufající v domluvu se spisovatelem, se na naléhání nového ředitele rozhodne, že markýzovu vášeň pro zvrácené představy vymýtí, a když se mu to nedaří, sahá po stále drastičtějších praktikách. Končí to však šílenými činy, které překonávají i de Sadem popisované sexuální úchylky. Abbé dá markýzovi vyříznout jazyk, useknout ruce, nakonec i hlavu. Kdo je tady zvrácený? Vězněný markýz, který využije jakoukoliv příležitost, aby mohl psát sví libertinské názory i oplzlosti, nebo jeho věznitelé, kteří se uchýlí k ještě hrůznějším zločinům?

Jaké je tedy dramatické dílo v režii Martina Glasera? Snad především odvážné. Pustit se do obhajoby spisovatele a pornografa není jednoduché. Naštěstí autor hry, Doug Wright, citlivě rozkrývá myšlení a konání hlavního hrdiny a to stejně rozvíjí režisér. Na důmyslné scéně Pavla Boráka, kde všudypřítomné jakési žaluzie připomínají uzavřený, snad vězeňský prostor, vede hrdinu a s ním komunikující postavy k jednání, které směřuje k tragédii. Snad mám k dílu jedinou výtku: Kdesi jsem četl, nevím, zda z dílny NDB, že se jedná o tragikomedii. Tedy nic komického jsem v tom dramatu nenašel.

Herci ve funkčních kostýmech Markéty Sládečkové hráli realisticky své postavy, jejich věrohodné vyjádření bylo chvályhodné. Nekompromisní doktor Royer-Collard Petra Kubese - na jedné straně, abbé de Coulmier Ivana Dejmala- na straně druhé. Zvlášť Dejmal využil příležitost tak vděčnou pro tento typ postav – proměnu mírumilovného idealisty, který věří ve výchovnou proměnu markýze, v bestiální zvíře, schopné vyřezávat jazyk, usekávat ruce, vraždit. Hezkou když v časovém prostoru krátkou roli měla nevinná Madeleine Leclerková Eleny Trčkové. Čistá nevinná duše na pozadí extrémního života de Sada využila svou hereckou příležitost. A co potom markýz de Sade, Martina Siničáka. Téměř „nezleze ze scény“. Hraje svou postavu, lpící na svobodné mysli s energií, hraje člověka trpícího i nezlomného. Hraje citově rozvráceného spisovatele i zuřivého kverulanta. Taková role patří, když je správně naplněna, k těm životním. A Siničák, určitě i díky režijnímu vedení Martina Glasera svou příležitost bezezbytku využil. Dramaturg Jaroslav Jurečka měl určitě s textem dost práce. Přece jenom, často jsou dialogové pasáže bez dramatické akce rozsáhlejší, patřící spíš do rozhlasového zpracování. Je to věc názoru, ale asi bych zasáhl do škrtů hry ve větší míře.

Pokud chceme sumární pohled na celou inscenaci, tak lze konstatovat, že se činohra NDB pustila na nejistý chodník rozporuplného dramatického díla, ale, a naštěstí, výsledek je zdařilý. Přece jenom, nahota, téma sexuální perverze, to všechno mohlo sklouznout do laciného tvaru „o kterém se bude mluvit.“ To se nestalo. Citlivým přístupem, režijním a hereckým pojetím bylo vytvořeno dílo, které svým libertinským pohledem na svět, na morálku, klade naléhavé otázky i dnes. Hra nemoralizuje. Odpovědi si divák musí hledat sám.