RECENZE: Santiniho jazyk aneb postmoderní výprava do fantazijní minulosti

Abychom si ozřejmili, o jakou literární či jevištní poetiku, o jaký žánr vlastně jde, musíme se podívat trochu dozadu: Asi prvními počátky literatury fantasy je Lucianův satirický román Pravdivé příběhy, který vznikl kolem roku 150 našeho letopočtu. Tam se snad poprvé objevují fantaskní postavy a děje, které pak inspirovaly řadu spisovatelů až do 21. století. Pakliže chceme hledat novodobý zdroj literatury, která ovládla čtenářskou obec, tak je to v žánru fantasy určitě Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, anglického spisovatele J. R. R. Tolkiena, který byl poprvé vydán v roce 1937. A nesmíme zapomenout na snad nejdůležitější dílo nové doby, které napsal Umberto Eco  italský sémiolog, filosof a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny 60. let 20. století, román Jméno růže.

A propos postmoderna. Od roku 1979, kdy poprvé vyslovil tuto definici François Lyotard, se stal termín už skoro kýčovitě opakovaným, a označuje dnes už vše, co se nevejde do zaužívaných „starých škatulek“ soudobé estetiky. Postmoderní fikce – a o té tady bude řeč, aplikuje teorii Briana McHalea a jeho ontologický pohled na současnou evropskou literaturu, tedy i na dílo Miloše Urbana, Santiniho jazyk.

Zde se už předem autor této recenze přiznává: Nefandím tomuto typu literatury. Už proto ne, že žádné s děl, před i po, nemůže dosáhnout velikost románu Jméno růže Umberta Eca. Velikost literární i filozofické. Tolkien je pohádkář a ti po Ecovi jsou zase různým způsobem kromě záhadologie také amatérští filozofové. Žel, nedosahují velikosti Eca.

S pocitem předem nastartované mírné averze jsem shlédl premiéru Santiniho jazyka, v režii Stanislava Slováka. Na výborně vizualizované scéně Jaroslava Milfajta v stejně promyšlených kostýmech, které navrhli Andrea a Adéla Kučerové, s výbornou scénickou projekcí Patra Hlouška a se světelným designem Martina Seidla, jsme také díky hudbě Lukáše Janoty prožívali napínavý přeběh reklamního copywritera Martina a lidí kolem něj. Znavený pracovník reklamy musí vymyslet univerzální slogan, jinak má „padáka“. Ještě se mu rozpadá manželství, prostě se mu drobí svět pod rukama. Chytí se však myšlenky, objevit staré textové univerzum zázračného stavitele, který zanechal v Čechách a na Moravě nejedno zvláštní barokní dílo inspirující se středověkou gotikou. Jde o Jana Blažeje Santiniho – Aichela.

Začíná propletené putovaní a hledání latinských nápisů, které jsou, nebo nejsou ukryty samým Santinim a mají, nebo nemají hlubší smysl k hledání a nalezení jakéhosi textového univerza.

Kdyby šlo jenom u tuto podstatu inscenace, asi by to byla po půlhodině nuda. Ale autoři do příběhu vložili až kriminální zápletku, ve které se zjevují jakési bílé postavy dvou dívek, smrtelné šípy i useknuté hlavy (o kterých se naštěstí jenom mluví), střelba z revolveru a typický „negáč“ jako vystřižen s levných kriminálek. Je jím právě šéf reklamní agentury, Kňour. Děj se tady může rozběhnout. Nechybní napětí, zápletky (Cherchez la femme), nečekané objevy. Interiéry chrámů, záhadného podzemí, jsou zde využity všechny atributy literatury fantasy, jenom v tom všem nehledejme logiku. Kdo přistupuje k takovému příběhu se snahou o kauzalitu a věrohodnost, je předem zklamán. Sám se tedy stylizuji ke přijímání fabule, jako k pohádce. Tam taky většinou přísná logika chybí a nevadí nám to.

Ještě poznámka k herectví. Dušan Vitázek jako Martin – hledač oné zázračné formule má nádherný prostor k vyjádření všech emocí a taky je plně využívá. Ta role je krásně napsaná i hraná. Ale tak se lze zmiňovat o všech postavách. Roman Rops, znalec dějin a Santiniho, kterého Petr Halberstadt hraje tak věrohodně, že člověk dostane chuť na fernet, který do sebe při svých zajímavých výkladech do sebe hází. Mimochodem, autoři textu dobře vědí, že občas je nutné vážnost textu doplnit sem–tam humorem a třeba to nalévání fernetu je taková milá situace.

Velký prostor má taky šéf reklamní agentury Kňour Jakuba Uličníka. Sebestředný, autoritářský nevychovanec. Toho si z radostí Uličník zahrál a byla to postava tak odporná, takže ji divák vnímal ve vši ošklivosti i s humorným nadhledem. Je tady ještě Max Jana Apolenáře, coby znalec historie, antikvář, taky hezky napsaná postava. A ženy? Andrea Zetelová, jako Tereza, důležitá osoba v reklamní agentuře i ve vztahu s Martinem využívá všechnu svou rafinovanost. Stejně jako chápavá Gábina Elišky Skálové, Martinova manželka Míša Barbory Goldmannové, to jsou postavy, které jsou v příběhu nezastupitelné s dobrými dialogy a dobře vypointovanými závěry, ale ruku na srdce, autoři jim dali méně prostoru, než mužským protagonistům. Teda kdybych obhajoval hnutí MeToo a byl bych holka, tak protestuji. Ne, ale vážně. Skutečně celá inscenace podrobněji studuje mužské protagonisty, než ty ženské. Ale tak je to asi v záhadologii běžné. Mužský svět je přece ten, který hýbe světem a odhaluje tajemství historie, třeba i stavitele Santiniho.

Dal jsem sám sobě závazek, že nebudu ironický a napíšu správu o nové inscenaci Santiniho jazyk s profesionálním odstupem. Tak tedy: I když to není má parketa - postmoderní výprava do fantazijní minulosti, musím konstatovat, že je dílo umně napsáno i režírováno, s výborným hereckým scénickým a hudebním zpracováním. Určitě si najde svého diváka, protože těch, kteří milují tento žánr je hodně. Divadelních zapracování postmoderních fikcí skutečně moc není a je pravdou, že si postmoderní fikce o dramatizaci rovnou koledují. Takže divadlo bude, jako ostatně vždy, plné diváků.