Ve 100 letech zemřela francouzská herečka Danielle Darrieuxová, natáčela i v Praze

Společník herečky Jacques Jenvrin uvedl, že Darrieuxová zemřela ve svém bydlišti v severozápadní Francii. Její zdravotní stav se zhoršil nedávno po menším pádu, dodal. Herečka byla podle něj sice už slepá, ale stále velmi lpěla na životě. "Ještě 4. října jsme měli návštěvu, byla na tom velmi dobře," sdělil Jenvrin.

S filmem začala Darrieuxová již ve 13 letech, bez předchozí herecké průpravy a rovnou hlavní rolí ve filmovém muzikálu Ples. Po úspěších ve Francii hrála ve 30. letech v Hollywoodu, kde jí status hvězdy zajistila role hraběnky v dramatu Anatola Litvaka Mayerling (1936). K desítkám rolí krásek v dobrodružných snímcích přidala časem i role psychologické. Celkem jich bylo hodně přes sto.

Po boku jí stáli slavní herci, například Jean Marais v historickém dramatu Ruy Blas (1948), kde hrála španělskou královnu. S Gérardem Philipem se sešla ve filmovém přepisu Stendhalova románu Červený a černý (1954). Pověstný šarm uplatnila i ve filmu Slečinky z Rochefortu (1967) a smysl pro jemný humor ve filmu Svatý rok (1975), kde hrála po boku Jeana Gabina. Od 60. let též zpívala na koncertech a nahrávala hudební desky. Ve filmu Osm žen zpívala báseň Louise Aragona, kterou zhudebnil Georges Brassens. Za tuto roli dostala v roce 2002 na Berlinale cenu za nejlepší ženský herecký výkon i další ocenění.

Odjakživa ji ale bavilo také divadlo: "Jeviště vám dá za tři hodiny víc zabrat než celý den ve filmovém studiu. Na jevišti jste vězeň, i když je to krásné vězení." V roce 1970 nahradila Katherine Hepburnovou na Broadwayi ve hře o Coco Chanel.

Coby studentka violoncella na pařížské konzervatoři debutovala ve filmu už jako čtrnáctiletá a okamžitě zaujala. A v roce 1933 točila v Praze s Viktorem Turžanským romantický dobrodružný snímek Volha v plamenech v česko-francouzské koprodukci.

V Americe natočila pár filmů, ale způsoby, jakým se vyráběly tehdejší hvězdy, jí byl proti srsti a také o tom otevřeně mluvila: "Velká studia vám nadiktují vzhled i image, vytrhají vám obočí, našminkují vás podle sebe a udělají z vás loutku." Po válce se rychle vrátila do Evropy.

Jejím životem prošli tři manželé. Poprvé se vdala v 18 letech za režiséra Henriho Decoina, s nímž natočila několik filmů. Podruhé ve čtyřicátých letech za diplomata Porfiria Rubirosu, pověstného sérií skandálů. A ve třetím manželství s Georgesem Mitsinkidesem s ním adoptovala syna Michela. V roce 2004 byla povýšena na komandéra Řádu Čestné legie.

V roce 2006 zazářila v roli zapomenuté operetní zpěvačky ve filmu Nouvelle chance (Nová příležitost). Poslední léta hrála hlavně v televizi, kterou označovala za příležitost pro starší ženy. A ze své lásky k herectví se jednou vyznala tato dáma, která původně chtěla být archeoložkou nebo fotografkou zvířat, takto: "Být hercem je nádherné povolání, hlavně proto, že je plné nejistot a nebezpečí. Ale to přece patří k životu! Člověka koneckonců lákají výšky - ale i hlubiny."