ROZHOVOR | Pozérství je jedna z nejvlivnějších sil vesmíru, říká spisovatel Kotleta

Jak k tomu došlo, že novinář Leoš Kyša publikuje knihy jako František Kotleta řezník z Bruntálu?

Většina nejlepších věcí vznikne naprosto neplánovaně jako vtip. Tenhle navíc strašně zajímavě ukazuje, jak svět technologií běží neuvěřitelně rychle dopředu. Před nějakými jedenácti lety přišli studenti mediálních studií za Tomášem Němcem, tehdejším šéfredaktorem časopisu Pevnost, který se věnuje fantastice, s tím, že mají napsat seminárku o novém fenoménu, a to internetových diskuzích. Tenkrát všechny zajímala dynamika internetových diskuzí a to, jak fungují. Dneska už to všichni víme a nečteme je, ale tenkrát to byla vzrušující novinka, kterou se studenti měli zabývat. Jejich úkolem bylo vyvolat internetovou diskusi a analyzovat ji.

Protože byli fanoušci fantastiky, požádali ho, jestli by se něco takového nedalo vytvořit právě v naší branži. V té době, a ono se to vlastně moc nezměnilo, bylo plno mladých autorů s velkým sebevědomím, kteří měli potřebu všude vykřikovat, jak jsou ostatní autoři neschopní, povrchní, dělají spotřební literaturu, špatně píší a že oni jsou nejlepší a všechno změní. Tak jsme si řekli, že stvoříme přesně takového namachrovaného blbečka, co si o sobě bude myslet, že je mistr světa v psaní fantastiky, a pojmenujeme ho František Kotleta. Tvrdil, že jeho první kniha, Hustej nářez, je nejlepší kniha na světě a všichni ostatní autoři jsou pitomci. Byla to neskutečná sranda.

Rozhovor jsme dali na web FantasyPlanet, kde se tenkrát scházeli fanoušci fantastiky. Zároveň s tím jsem asi za deset minut napsal ukázku z toho chystaného románu a dokonce ho další kamarád vybavil obálkou. Egon Čierny, majitel nakladatelství Poutník, dal obálku na své stránky a vše jsme spustili symbolicky 1. dubna. Diskuse se rozjela báječná, plná nenávisti, hlubokomyslných analýz, vzdechů nad úpadkem fantastiky, a samozřejmě hodně lidí pochopilo, že je to sranda. Studenti splnili úkol a koupili nám tři piva. Hotovo dvacet. Jenže asi za měsíc se mi ozval Egon Čierny, že lidé chodí do knihkupectví a chtějí tu knihu od magora Kotlety a jestli ji napíšu. Tak jsem ji za měsíc napsal. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a hlavně bavil tím psaním sám sebe. Vtipné na tom bylo, že se z té knihy stal prakticky přes noc bestseller. Hodně jsem přemýšlel nad tím proč a vyšlo mi, že prostě ta sranda a zábava, co jsem zažíval při psaní, se přenesla i na čtenáře, kteří najeli na stejnou vlnu jako já. A tak už to mezi mnou a čtenáři zůstalo.

K tomu se váže legrační historka. Kamarád prodával v knihkupectví a už v té době byla na světě má první kniha Poutník z Mohameda, vydaná pod jménem Leoš Kyša. Následně vyšel Hustej nářez. Načež začali chodit lidé a ptát se, kdy bude druhý díl Hustýho nářezu. On že až za půl roku, ale tato kniha je super, je podobná, vypadá to, jako by ji napsal stejný člověk. „To nechci. Já chci Kotletu,“ říkali zákazníci. Kotleta Kyšu převálcoval. Jsem za to velice rád, protože mi to pomohlo nebýt svázaný tím, že mluvíš za sebe, že jsi novinář a nemůžeš dělat zběsilé věci. Ty knížky jsem psal opravdu s tím, aby mě bavily. Myslím, že to byl ten důvod, proč to začalo bavit čtenáře. Protože jsem si na nic nehrál a dělal věci od srdce.

Je pochopitelné, proč si pokračoval v kariéře Františka Kotlety, ale i Poutník z Mohameda se dočkal druhého dílu. Ten opět vyšel pod Leošem Kyšou.

Já jsem ten druhý díl, Alláhův hněv, měl totiž už téměř napsaný, když přišel Hustej nářez, takže jsem ho dodělal a vydal pod svým jménem. Každopádně nové vydání potom vyšlo už sjednocené pod Františkem Kotletou. Mám z toho radost, vypadá velmi dobře. 

Jak bys charakterizoval svůj literární styl? Říká se tomu braková literatura, ale to je název, pod kterým si lze těžko něco představit.

My to „braková literatura“ píšeme s velkým B, protože jsme na to hrdí. Co je pro někoho škvár jenom kvůli žánrovému zaměření, je pro nás radost a láska. Fantastika má obecně problém, že kulturní mainstream ji vnímá jako něco nehodnotného, špatného, pokleslého, něco, co není hodno pozornosti. Stále je žánrová literatura, která má sci-fi motivy, fantasy, horor, něco, co ten kulturní mainstream odsouvá mimo svůj záběr. Klasicky se v mainstreamovém médiu často dočká recenze spíš básnická sbírka s nákladem sto padesáti kusů, i když je třeba špatná, ale je to správný žánr, zatímco lidé jako Miroslav Žamboch, kteří dělají úžasné knihy v žánru sci-fi nebo fantasy dvacet let, nemají šanci na mediální pozornost. Je to bestsellerový autor, ale mainstream si ho nevšímá.

Někoho to trápí, my se s tím naučili žít. S radostí si říkáme Braková literatura, ale obecně je to žánrová literatura. Je to literatura, která má fantastický přesah, na milion různých způsobů. On ten fantastický přesah je o tom, že použiješ jen jiné postupy, jak vyprávět příběh. Spousta knih, které kdybys osekal o ten fantaskní motiv, jdou na dřeň popisu lidského bytí, lidské existence a lidských starostí, ale kulturní mainstream tím opovrhuje. Až když jsi  sto let mrtvý jako Čapek a další, tak pak už tě samozřejmě vezmou na milost, ale dokud žiješ, nemáš šanci, jsi brak. 

Proč je u nás toto vyhranění? V zahraničí je vidět, že Harry Potter ovládá žebříčky, Pán prstenů i Zeměplocha jsou populární. Fantastická literatura se dobře prodává a překládá, ale v Česku je na to nahlíženo jako na minoritní skupinu lidí, kteří to píší a čtou.

Pozérství, to je jedna z nejvlivnějších hybných sil ve vesmíru. Těm lidem to není dost dobré. Tady vzniká spousta kvalitní literatury. Já dělám literaturu, která mě baví. Takzvanou akční fantastiku, ale vzniká u nás i spousta knížek, které mají úroveň často mnohem vyšší než drtivá většina mainstreamové literatury. Bohužel fantaskní prvky jsou nehodny zájmu. Přitom skutečně, když se podíváme nejen do světa literatury, ale i na streamovací platformy jako HBO nebo Netflix, tak ty točí jeden fantastický seriál za druhým. Zájem diváků je obrovský a nejsou to hloupé věci. Jsou to věci, které mají přesah, velké kultovní fenomény stylu Hvězdných válek, Pána prstenů, Harryho Pottera. Jsou to věci, které nám můžou hodně říct o společnosti, ale u nás převládá zásadní nastavení – zahraniční fantastiku berou média na milost, česká je mimo záběr.

V kontrastu s tím je s podivem, že ve světě uspěl třeba polský Zaklínač, který to nakonec dotáhl i na ten Netflix. V zásadě je to ale taky jedna z mála evropských fantasy/sci-fi knížek, která se takhle proslavila. Je to potom problém jenom u nás, nebo v celé Evropě?

Já si myslím, že je to obecný problém. Mezi literárními žánry je hluboký příkop, který asi těžko půjde zahrabat, ale mně to nevadí. Mí čtenáři si mě najdou a dnes už i knihkupci dlouho ví, že se tato literatura prodává, že má velký zájem čtenářů. Mě je líto jiných autorů, kteří opravdu mají přesah, jsou velmi zajímaví, mají co říct, ale protože tvoří fantastickou literaturu, jsou v nějaké klatbě. Je to hrozná škoda, protože se kvůli tomu nedostane informace o nich ke čtenářům Autoři jako Roman Bureš, Kristýna Sněgoňová, Miroslav Žamboch či Jan Kotouč by si určitě zasloužili více pozornosti čtenářů.

Pokud se bavíme o tvých čtenářích, máš řádově představu, o kolika lidech mluvíme?

Ročně se prodá ke sto tisícům mých knížek, tudíž čtenářů je hodně. Navíc si ty knihy půjčují v knihovnách, kradou na internetu, směňují mezi sebou, což je vlastně v pohodě, hlavně že čtou a časem si to třeba i koupí. Čtenářů je hodně a člověk z toho má radost. Čtenářské akce jsou úžasné. Není to jenom o tom, že dělám něco, co mě baví, ale i to tom, že to baví lidi okolo.

Když vezmu tedy čistě segment Brakové literatury, je tady František Kotleta, Petr Schink, Miroslav Žamboch, Štěpán Kopřiva, Jiří Kulhánek…

Schink s Kulhánkem aktuálně nepíší, což je škoda. Štěpán Kopřiva utekl k detektivkám a Miroslav Žamboch jako mramorový sloup ošlehaný větrem drží prapor české fantastiky vysoko. Díky Bohu za něj.

Je tady ale pár autorů, kteří drží podobný literární styl. Mění se postavy, prostředí, příběh, ale gró knížek sází na to samé. Je to nějakým způsobem šílené, je tam sex, krev. Je to vzájemná inspirace?

To jsou dvě věci. Ve fantastice je strašně moc žánrů. I z české školy je hodně zajímavých spisovatelů jako Kristýna Sněgoňová, Michaela Merglová, Petra Stehlíková, která je obrovský objev posledních roků a je velmi úspěšná, nebo také Roman Bureš a Dalibor Vácha, který je historik, autor literatury faktu a zároveň píše fantastickou literaturu. Ten rozptyl a záběr české fantastiky je obrovský a velmi variabilní. Ta tzv. česká akční škola, kterou píšu já, je ve fantastice ve skutečnosti okrajový žánr. Jenom díky Kulhánkovi a teď mně je víc vidět.

A co se týče inspirace, vždy je to tak, že vyrosteš na zádech obrů, vyrosteš na lidech před tebou. Literatura se navzájem ovlivňuje. Něco, co jsi četl před třiceti lety, tě ovlivňuje. Ty ovlivníš mladé autory, co tě četli před deseti lety a dnes zkoušejí psát. Samozřejmě často v kulturním prostředí nacházíš podobné věci, zajímavé motivy, které se různě vyvíjí v čase. Bez Kulhánka by nebyl Kotleta, ale Kulhánek by možná nebyl bez Velinského, Neffa nebo Procházky. A oni zase měli své vzory.

Klesá či stoupá zájem o tento druh literatury v posledních letech?

Před nějakými patnácti nebo dvanácti lety Jiří W. Procházka, český spisovatel, řekl, že jsme ve zlatém věku české fantastiky. Já si myslím, že se o deset let sekl, protože nyní prožíváme ten zlatý věk. Hodně je to díky tomu, že se kultivovalo nakladatelské prostředí. Dříve byli nakladatelé fantastiky spíše trošku undergroundoví, ušmudlaní, řečeno hloupě, dělali knížky v pokojíčku u maminky. A fantastika se prodávala hlavně ve specializovaných knihkupectvích. Byl problém dostat to do velkých mainstreamových sítí a samozřejmě pro ty autory bylo těžké se profesionalizovat nebo alespoň polo-profesionalizovat. Dnes zásadní knihy české fantastiky vznikly opravdu na koleni a byly záležitostí fandomu, takového podhoubí literárního ghetta české fantastiky. Asi před deseti lety se věci začaly pomalu měnit. Skutečně i ta ryze česká fantastika ukázala, jakou má neuvěřitelnou sílu, že má obrovskou podporu čtenářů, rozsáhlou čtenářskou základnu.

Dnes už se jí věnují nejenom malá žánrově vymezená nakladatelství jako například Brokilon, které vydává hodně české space opery, sci-fi z vesmíru a fantasy, ale i velcí nakladatelé jako Argo umí vydat českou fantastiku. Dalším je Host či moje domácké nakladatelství Epocha, které opustilo zahraniční fantastiku a věnuje se té české. Pokud se dívám na prodeje i v době koronavirového lockdownu, tak zájem čtenářů je obrovský a ty knihy mají velkou podporu, jsou velmi kvalitní. Je zde dokonce velká podpora distributorů. Když vyšel Underground, moje kniha, která přišla na jaře do zavřených knihkupectví, pomohla nám s distribucí Alza, která velmi masivně tlačila prodeje papírových knih. Dobrovský a další velcí hráči na trhu nám neuvěřitelně pomohli a měli velký zájem pomáhat české fantastice a samozřejmě všem knihám, což bylo naprosto úžasné. To samé prodejci elektronických knih a audioknih. Audiotéka, která je největší prodejce audioknih, hodně podporuje českou fantastiku. Opravdu jsme v situaci, kdy to jde nahoru. A díky té kvantitě se logicky objevuje i kvalita.

Každopádně pokud si vezmeme segment fantastiky obecně, tak ze zahraničí pochází mnoho děl, které jsou ve svém žánru ikonické. Například Solaris, Duna, zkrátka knihy, které jsou i po desítkách let oceňované. Má česká fantastika nějakou takovouto ikonickou až fantasy bibli nebo postavu, která by definovala žánr? Není problém v tom, že u nás chybí osoba, která by to dokázala zpopularizovat a dostat do mainstreamu a mezi běžnou veřejnost?

To byl Jiří Kulhánek, který bohužel přestal psát. Jiří Kulhánek byl člověk, který zaznamenal velký průlom. Byl první autor, který se dokázal probít z literárního ghetta, ze světa conů a fandomů, a zaujmout mainstreamové čtenáře. Jeho první kniha, Vládci strachu, vyšla v roce 1995 a opravdu dokázala ukázat čtenářům českou fantastiku. Do té doby lidé četli zahraniční autory a měli pocit, že česká fantastika nestojí za nic a nemá smysl kupovat českou literaturu fantastického žánru. Spousta lidí má ten dojem dodnes, ale v těch dobách bylo těch výjimek opravdu málo. Jiří Kulhánek a jeho první kniha dokázali neuvěřitelným způsobem prorazit a Vládci strachu se stali úspěšnými i v souboji s mainstreamovými knihami. Následovala jeho dvoudílná Cesta krve a pak fenomén Noční klub. On byl autor, který to dokázal velkým způsobem zlomit a dodneška mu my, autoři fantastiky, vděčíme za to, že dokázal prorazit ten skleněný strop.

Neviditelných skleněných stropů existuje mezi českou fantastikou a mainstreamem a zbytkem „kulturní fronty“ strašně moc, ale Kulhánek byl ten, který ten první a největší dokázal rozbít, dokázal, že velká knihkupectví chtěla a milovala Kulhánka. Tímto je rozhodně ikonický. Co se týče kvality, tam je to František Novotný a jeho Ramax. Naprosto geniální kniha. Bohužel problém je v tom, že česká fantastika žila v ghettu po revoluci i za komunistů. Následně přišla zahraniční fantastika právě s ikonickými knihami za poslední desítky let, které tu nemohly vyjít, a velmi dlouho se ta česká šířila jakoby samizdatem, ne doslovným samizdatem, ale spíše byl problém dostat knihy do normální distribuce a mimo záběr mainstreamové literární kritiky. Proto chybí to masivní povědomí o zásadních dílech, která se tu objevila.

Mluvil jsi o tom, že je u nás spousta zajímavých autorů s přesahem, kteří jsou ale méně známí. Jakým způsobem se mohou prosadit, respektive jak dnes začínající autoři fungují? Spousta jich vyhrává různé literární ceny, což ale stále neznamená, že napíšou knihu a ta bude úspěšná.

Začínajících autorů je strašně moc a samozřejmě je těžké prorazit. Buď ten autor po pár knihách neuspěje a vykašle se na to, nebo uspěje a vykašle se na to, protože mu dojdou nápady. Možností je mnoho. Dnes je velké množství nakladatelů, kteří jsou připraveni knihu vydat a je velké množství mladých autorů, kteří chtějí psát. Neuvěřitelné množství. Jsem z toho nadšený. Sám učím na Vysoké škole kreativní komunikace psaní a mám dílnu žánrové literatury. Hodně dnes letí psaní fantastického žánru pro mladé, tedy young adult. Lidi prostě píšou, co je baví, což je super. Dnes to až tak neposílají do soutěží, ale hodně píšou například na Wattpadu. Já jim říkám „generace Wattpad“. Lidé, kteří píšou různé fanfikce a příběhy inspirované kulturními fenomény a vše publikují na téhle aplikaci. Vlastně v té mé dílně jsou dnes lidé, kteří začínali na Wattpadu, mají napsaných tisíce příběhů a je to nádhera. Vždycky lidem říkám, musíte psát, psát, psát a psát. Nakonec dojdeš k tomu, že vytvoříš něco, co je zajímavé, co má smysl, co by mohlo být publikované, a potom už musíš jenom otravovat nakladatele. On se dříve nebo později nějaký dobrý najde.

Asi není pochyb o tom, že kultura je nějakým způsobem provázaná a velmi dobře dokáže knihu zpopularizovat film. Nicméně česká filmová tvorba se v zásadě opírá o úplně jiná témata, a pokud nejde o díla typu Román pro ženy, je ve zdejších podmínkách zfilmování knihy v rámci fantastiky praktiky nereálné. Přitom máme i klasická díla jako Válku s mloky, R.U.R. a další. Desítky let stará díla, která by se dala zfilmovat a česká filmová obec se o ně nezajímá. Není podle to tak trochu vzkaz pro českou žánrovou literaturu, že nemá šanci prorazit do filmu a tím pádem zaujmout masovější publikum?

To je samozřejmě fakt. Moderní česká filmová tvorba nemá moc zkušenost s žánrovým filmem. Zatímco ve světě je žánrový film, což je horor, fantasy, sci-fi, urban fantasy nebo různé subžánry, extrémně úspěšný, jsou to taháky kin, u nás jedou romantické komedie. Zahraniční žánrové filmy jsou taháky i českých kin, Netflixu a HBO. Česká filmová škola stojí na úplně jiných tématech. Tvůrci nemají zkušenost a odvahu, protože se bojí, že na to lidé nepůjdou. Když to někdo ale zkusí, dopadne to děsivě nebo skončí tak, že letí za peníze daňových poplatníků točit mraky na Havaj, jako v případě Posledního z Aporveru. To byla obrovská rána pro žánrový film obecně, ale v tuto chvíli doufám, že se to změní. Třeba pohádka Princezna zakletá v čase je naprosto geniální fantasy. Také na ni chodilo do kina víc a víc lidí, než přišel podzimní lockdown. Doufám, že její tvůrci budou tímhle směrem pokračovat.

My teď připravujeme celovečerní horor. Máme dobrého producenta a režiséra a já jsem jeden ze scénáristů, dalším je Kristýna Sněgoňová, velmi úspěšná autorka české fantastiky. Víc nemůžu říct, ale bude to samozřejmě tak dobré, že se z toho strachy počůrá i Stephen King.

Hodně mi to připomíná situaci s komiksy. Každý, kdo četl komiksy před pár desítkami let, byl nerd a divný. Potom přišly do kin Marvelovky a najednou je to nejnavštěvovanější žánr a nejvýdělečnější filmy.

Bohužel, český žánrový komiks je prokletý. Jednak tu není moc velký trh a navíc se vždy vyrojí partička jakože komiksových odborníků, kteří dají českému autorovi okamžitě za uši, že to nestojí za nic. Potřebovali bychom víc lidí jako Petr Kopl, lidí, kteří mají ambici něco udělat, sedí na zadku a tvoří. Nakladatelé, kteří by rádi takové věci vydávali, tu jsou. Potřebujeme ambiciozní a pracovité tvůrce.

Nelze nezabrousit i do aktuální situace. Všichni víme, co znamenal covid-19 pro nakladatele, zejména na jaře. Co se řešilo za problémy. Nicméně co znamenal covid-19 pro spisovatele?

Čtenáři nás hrozně podrželi. Dnes to vypadá, pokud můžu mluvit za své domovské nakladatelství Epocha, že prodeje jsou skoro na stejné výši, jako by byly bez lockdownu, tedy aspoň fantastiky. Ostatní žánry jsou na tom přeci jenom hůře. Pomohly hodně e-booky. Stouply prodeje digitálních knih, které dorovnaly výpady v papíru, a prodávaly se i audioknihy. Uvidíme, co bude dál, ale žánrová literatura, alespoň ta, o které vím já, ta čtenáře neztratila, a tak autoři mohou sedět a psát. A měli by to dělat. Myslím, že po všech těch trablech, se kterými se potýkáme a ještě potýkat budeme, budou knihy, které nás odnesou někam pryč od těch sraček, zatraceně potřeba.

Během jara ti vyšla kniha Underground, která se v březnu stala nejprodávanější e-knihou. Máš pocit, že tato krize nějak nakopla prodej digitálních knih a audioknih?

U normálních knih je podíl e-booků dvě až tři procenta prodeje. Prodej e-booků je velmi marginální. U té české fantastiky tvoří digitální knihy až dvacet pět procent celkového objemu prodejů. E-knihy mají obrovský podíl na prodeji. U Undergroundu se zvýšil prodej e-booků na úkor papírových knih. Papírové knihy to díky otevření knihkupectví dohánějí, ale ukázala se obrovská síla e-knih a audioknih. Myslím si, že elektronické prodeje velmi posílily, ale hlavně pomohly nakladatelům, protože tam docházelo k  záchraně cash flow. Nakladatelé dostávali peníze, aby zaplatili mzdy, nájem a aby platili dluhy. Také velmi vyletěly audioknihy. Je vidět, že roste počet lidí, co čtou knihy ušima. Dříve poslouchali rozhlasové hry, ale dnes se naučili, že si v autě, při běhání nebo práci pouštějí audioknihy. Mám spoustu kamioňáků, kteří píší, kdy už bude audiokniha. Lidé, kteří pracují rukama, mají dílnu, truhláři, mečíři, a potřebují se soustředit, si zároveň rádi poslechnou knížku. Čtenáři papírových kniha a e-booků se prolínají, ale posluchači audioknih jsou svérázná skupina. Pokud knihu nemají v audiu, tak ji nemají jak vstřebat. Nemají na čtení čas.  V tomto jsou hrozně zajímaví a je vidět, jak jsou tito čtenáři jiní, protože fantastika má u nich velký úspěch. V papíru převažuje jiný druh literatury. Tam už jsou starší čtenáři, kteří si s technologiemi netykají, takže tam taky dominuje jiný typ literatury. Covid na to nemá vliv. Tam je česká fantastika nahoře vždycky.