REPORTÁŽ: In a Landscape: Na pomezí přírody, umění a technologie

In a Landscape je nejen názvem výstavy, ale zároveň odkazuje ke skladbám Johna Cage, „které hudbu rozšiřují o hluky, zdánlivě cizorodé zvuky a otevírají se náhodě a místnímu kontextu". Kritériem pro výběr vystavených děl byl způsob vyjádření nebo zpracování krajiny prostřednictvím současných vizuálních prostředků a digitálních technologií. Umělecké ztvárnění krajiny neboli krajinomalba se datuje už do 16. století a od té doby se napříč jednotlivými stoletími různě proměňovalo. Na aktuální výstavě ovšem klasickou krajinomalbu nehledejte. Je zde totiž patrný vliv současných technologií, který se objevuje takřka ve všech současných uměleckých žánrech. Jsou zde překračovány hranice mezi uměním, přírodou a vědou těmi nejrůznějšími způsoby.

Tomáš Honz, jeden z vystavujících, se věnuje především malbě v plenéru, kterou ovšem spojuje s fotografiemi a digitálním malováním. Prostřednictvím této kombinace tak vytváří úplně nové věci, fotorealistické digitální obrazy, které ze skutečnosti vycházejí pouze částečně. „Krajina duše, která dostala iluzi skutečnosti," říká o výsledných obrazech, které mají formu klasické olejomalby.

Jonáš Strouhal zase pracuje s psychoterapeutickou metodou znázornění krajiny. „Extrémně mě zajímalo, co se stane, pokud si jako zpětnou vazbu pro pozorování své mentální aktivity zvolím manipulaci s krajinou," vysvětluje Strouhal. Ve výsledných dílech se pak promítá klid a jemnost s agresivitou, tedy klid spojený s pozorováním přírody a agresivní destrukce. Jde o metaforu dvou odlišných mentálních stavů, ztvárnění kontrastu, který lze nalézt nejen v těchto stavech, ale i v přírodě samotné.

Štěpánka Šimlová je včetně hostující Lucie Novotné jedinou vystavující ženou. Na první pohled identifikujeme v podstatě záznam z cestování krajinou. Jednotlivé fotografie jsou ovšem uspořádány do velkoformátové digitální koláže, v rámci níž autorka pracuje s dojmem krajiny tak, jak ho zpracovává lidská paměť. „V paměti, kde je uložen zážitek, v tomto případě zážitek z konfrontace s krajinou, jsou části zcela vypuštěny, části zcela předimenzovány," vysvětluje. Pozorujeme tak její vlastní vnímání daných míst, které navíc zvýrazňuje saturací a multiplikací. Dojem z toho díla lze snadno v myšlenkách převést na naše osobní vzpomínky z určitých míst a zajisté to nemusí být pouze krajina. Způsob ztvárnění je tedy velice výstižným.

Kurátor výstavy Milan Kreuzzieger k ní mimo jiné napsal: „Věda dokáže živelnost přírody vyjádřit jazykem matematiky, fyziky nebo chemie...," což vcelku vystihuje dílo Miroslava Vavřiny, Dimitri Nikitina i Jakuba Jansy, tedy dalších vystavujících. Interakcí člověka s přírodou podle něj vzniká technosféra nebo jinými slovy druhá příroda. Krajiny na nás jeho slovy působí, formují nás a my je přetváříme. Tedy spíše tito umělci, přičemž v případě Vavřiny se jedná o rovinu představ, vzdálenosti spojené s tajemnem a určitou energií. Nikitinovo ztvárnění je až abstraktní a vychází právě z tzv. druhé přírody („next nature"), která je v podstatě důsledkem bortění hranic mezi genetickým a negenetickým vývojem. Jansa zase prostřednictvím video záznamu dokumentuje rostlinu v prázdném pokoji, která zde zaznamenává a zároveň reaguje na stejné podněty jako původní obyvatelé bytu. Jakoby ji ztotožňoval s nimi samými. Funguje totiž jako „automatický záložní disk".

Celkově výstava není rozsáhlá co do počtu vystavovaných děl, ale rozhodně zasytí množstvím neobvyklých a naprosto osobitých pojetí a následných ztvárnění krajiny či přírody. Procházíme zde krajinou, kterou každý jedinec vidí a vnímá odlišným způsobem. V současné době se ovšem neobejdeme bez oněch technologií, které nás doprovází na každém našem kroku. I v přírodě samotné. „Vztah mezi uměním, technologiemi a vědou rozehrává dosud netušené možnosti a postupy, nabízí nové způsoby poznání," říká Kreuzzieger. Nemusíme tedy podléhat pouze našemu subjektivnímu vnímání, ale můžeme zde na sebe nechat působit i tato nová poznání. Nejrůznější technologie jsou konec konců součástí umění odjakživa, tak dejme šanci i těm současným a jejich propojení s krajinou. Otevírají se zde totiž dveře do dříve neviditelných mikrosvětů i do makroměřítka kosmického prostoru. Byť mohou díla působit poněkud depresivně díky svým temnějším barvám, znázorňují přírodu, dojmy z ní, které mohou být klidné i divoké stejně jako tóny skladeb Johna Cage.