Operace Ohnivé kouzlo: Děsivý únos letu LH 181 poznamenal svět

Uplynulo pět let od událostí na Olympijských hrách v Mnichově 1972, kde palestinské komando pozabíjelo izraelské sportovce a trenéry, Izrael postupně prováděl operaci Boží hněv a Jaro mládí, proběhly únosy letadel německé společnosti, akce Double Impact, operace Entebbe plus některé další. U většiny bylo zřejmé, že v jejich pozadí je snaha osvobodit vůdčí osobnosti Rote Armee Fraktion Andrease Baadera a jeho kumpány, kteří dleli v německém vězení Stammheim.

Let Lufthansa 181, zajištěný strojem Boeing 737 „Landshut“ (imatrikulace D-ACBE) směřoval z Palma de Mallorca do Frankfurtu nad Mohanem. Na palubě bylo 86 pasažérů a pět členů posádky. Stroj pilotovali dva Jürgenové, kapitán Schumann a druhý pilot Vietor. Nikdo netušil, že čtyři teroristé se přes velmi liknavou kontrolu dostali do letounu se zbraněmi a granáty, propašovali je v kosmetickém kufříku Samsonite, část výzbroje v rádiu Melba-Solid-State. Velitelem únosu byl třiadvacetiletý Zohajr Júsuf Akaša, který si nechal říkat kapitán Martyr Mahmud. Po jeho boku stáli dvacetiletý Wabíl Harb, jednadvacetiletá Šahaz Ghulún a nejstarší, čtyřiadvacetiletá Suhajla Sajjáh, používající jméno Ansárí. Mezi sebou se teroristé oslovovali pouze identifikačními čísly: Akaša 31, Harb 18, Ghulún 32 a Sajjáh 33. Akaša alias kapitán Mahmúd nazval únos Martyr Halima (mučednice Halima) jako vzpomínku na teroristku Brigittu Kuhlman, která zahynula při operaci Entebbe.

Mahmúd nařídil pilotům zamířit do Říma na letiště Fiumicio, ale tam nastaly problémy, protože Italové po zkušenostech s bombovým útokem na letadlo společnosti El-Al (16. srpen 1972) odmítali teroristům ustupovat. Bylo povoleno pouze natankovat. Mahmúd od této chvíle musel improvizovat a situace se mu začala sypat pod rukama. Nedokázal pilotům sdělit místo dalšího přistání, ti nevěděli, zda tam s ohledem na pohonné hmoty vůbec doletí. Navíc Mahmúd čekal, že ho přijmou v některých zemích s otevřenou náručí a opak byl pravdou.

Teroristé hned oznámili své požadavky – především propuštění prominentní čtyřky RAF: Andrease Baadera, Gudrun Enslin, Irmgard Möller a Jana Carla Raspeho. Nádavkem pak chtěli propuštění dalších teroristů (sedm v Německu, dva v Turecku) a k tomu „kapesné“ ve výši 15 milionů dolarů. Jenže jak letadlo zmateně putovalo mezi zeměmi blízkého Východu, povolovaly Mahmúdovi nervy. V Larnace na Kypru bylo povoleno doplnit opět palivo, Bejrút a Bahrajn odmítly povolit přistání, další zastávka v Dubaji proběhla pod hlavněmi zbraní, Omán rovněž „Landshut“ odmítl a v Adenu musel Vietor přistát navzdory zákazu do písečného pásu, protože na startovací dráze byly překážky.

Rozzuřený Mahmúd vyhrožoval vyhozením letadla do vzduchu. Kapitán Schumann mu vysvětlil, že musí po nouzovém přistání zkontrolovat podvozek, terorista ho pustil, ale záhy s ním ztratil kontakt. Když se po několika minutách Schumann vrátil, běsnící Mahmúd ho obvinil ze zrady a dvěma výstřely před zraky cestujících ho zabil. Existuje několik vysvětlení, proč Schumann na chvíli zmizel, podle některých prý došel na kontrolní věž a dožadoval se zásahu, popsal počet teroristů, ale s žádostí o pomoc neuspěl.

V Německu se zatím formovala pod vedením Ulricha Wegeneera protiteroristická skupina GSG-9 (Grenzschutsgruppe), která ale kvůli zmatenému přelétávání a nahodilému rozhodování Mahmúda netušila, kam má zamířit. Nakonec stroj skončil na letišti v somálském Mogadišo, kde Mahmúd hodlal uplatnit ultimátum. Do Afriky zamířila skupina vyjednavačů ve složení Hans-Jürgen Wischniewski (státní ministr Německa), psycholog Wolfgang Salewski a dr. Michael Libal, který se chopil funkce vyjednávače. Obalamutili Mahmúda tím, že vězni budou propuštěni, ale jejich doprava do Mogadišo nějakou dobu potrvá. Cílem byl vytvořit prostor pro Wegeneerovu GSG-9, aby se na místo včas dopravila. Situaci sice mírně komplikovaly somálské autority, ale nakonec se GSG-9 s úspěchem zhostila operace, která trvala pouhých 7 minut a skončila smrtí Mahmúda, Harba a Ghulún. Jediné zranění z posádky utrpěla letuška Gabrielle Dillman, ovšem až ve chvíli, kdy opouštěla letadlo.

Následujícího dne po ukončení operace, kterou Němci nazvali Feuerzauber, byli ve svých celách nalezeni mrtví Baader, Raspe, Enslin a Möller. Jak se zjistilo, měli možnost přijímat zprávy zvenčí různými cestami, takže ačkoliv se po určitou dobu tvrdilo, že nešlo o sebevraždu, ale cílené odstranění, podle následných prověrek se čtveřice sprovodila ze světa vlastníma rukama bezprostředně poté, co jejich naděje na osvobození padla. 

Teroristka Suhajla „Ansárí“ Sajjáh byla zasažena pěti výstřely do nohou a hrudi. Byla však při vědomí a ještě na nosítkách vykřikovala hesla v duchu: „Zabijte mě, tím vyhrajeme.“ V Mogadišu ji vyléčili a po půl roce byla odsouzena k 20 letům vězení. Jenže už po půl roce ji Somálsko, údajně ze zdravotních důvodů (spekulovalo se, že si Afričané nechtějí komplikovat život), vyhostilo do Iráku, kde byla záhy propuštěna. Spojila se opět s členy skupiny Wadí Haddáda, který byl podle Izraelců odpovědný za události v Mnichově. Suhajla byla dokonce v letech 1978 a 1979 v Československu, kde se měla setkat s teroristou „Šakalem“ Carlosem, což ale není potvrzeno. V roce 1983 se seznámila s palestinským aktivistou dr. Abú Materem a provdala se za něj. Na začátku posledního desetiletí pár putoval ze Sýrie (jako nepohodlní vypovězeni) přes Kypr do Norska, kde si zažádali o politický azyl. Po třech letech je policie zatkla a Sajjáh byla vydána k potrestání do Německa. Tam po dlouhých debatách byla odsouzena k 12 letům (1996), ale už po třech letech, opět s odkazem na špatné zdraví, přesídlila do Norska a tam byla propuštěna.

Obhájci tvrdili, že jednou z příčin jejího zdravotního stavu je trauma z teroristické akce, které upřímně želí. Ovšem jiného názoru byli očití svědci únosu. V knize Für die RAF war er das Systém, für mich der Vater líčí spisovatelka Anne Ameri-Siemens zážitky tehdejší letušky Gabriele von Lutzau, která označila Sajjáh za zvlášť krutou a nelítostnou osobu. Po Schumannově smrti, při níž se cynicky smála, požadovala postřílení všech pasažérů a oslavovala zbabělé jednání Mahmúda, který bezbranného pilota odpravil. Existuje dokumentární film Todesspiel, který natočil v roce 1997 Heinrich Brelörs, v něm se Sajjáh zodpovídá ze svého činu a alespoň před kamerou ho lituje.