Bitva o Guadalcanal: Půlroční střet s Japonci dal Američanům pořádně zabrat

Japonská prohra ve slavné bitvě o Midway donutila stratégy Země vycházejícího slunce přehodnotit plány a koncentrovat síly především na upevnění moci v prozatím dobytém území. Pro Američany byla bitva o Midway zlomovým bodem. Poprvé mohli začít myslet na znovuzískání ztracených ostrovů v Pacifiku. A první takový střet měl nastat na ostrově Guadalcanal.

Extrémně důležitá pozice

Guadalcanal je součástí Šalamounových ostrovů, které leží severovýchodně od Austrálie. Je to vlhký a džunglí pokrytý ostrov. Jeho důležitost však spočívá ve významné strategické pozici pro obě strany konfliktu. Japonsko by ovládnutím ostrovu mohlo odříznout Američanům cestu do Austrálie. Američané by získali skvělý výchozí bod pro obranu Austrálie proti Japonsku. 

V Japonsku panovala ohledně důležitosti ostrova neshoda. Mnoho vysoce postavených důstojníků armády věřilo, že Japonsko až moc rozmělňuje své síly na příliš velké území a do konfliktu o ostrov by se pouštět nemělo. Námořnictvo nesouhlasilo. Podle něj by každé zpomalení v postupu znamenalo slabost, které by USA využily. Námořnictvo spor vyhrálo a bitva mohla začít.

Ze začátku to vypadalo nevinně

První zprávy z Guadalcanalu nevypadaly vůbec nebezpečně. Japonci se na ostrov vydali poprvé v květnu 1942 a původně se zdálo, že je ze všeho nejvíce zajímal dobytek na ostrově. Později se ukázalo, že začali budovat letiště a do konce června jich byly na ostrově už 3000. Funkční letiště na Guadalcanalu by znamenalo velké nebezpečí pro americké síly v regionu.

Šéf veškerých amerických námořních sil admirál Ernest King si přál útok plnou silou, který by potencionální hrozbu smazal. A tak se i proti doporučení Roosevelta a Churchilla (vždy dát prioritu evropské frontě) podařilo útok schválit. Šlo o první ofenzivní kampaň USA od prosince 1941.

Jednoduchý plán

Kingův plán vypadal velmi jednoduše. První divize mariňáků měla zajistit pláž a přistání pro zbytek jednotek. Háček byl v tom, že muži v ní nebyli zkušení a nebyli zvyklí spolu pracovat. Navíc chyběly detailní mapy a plány ostrova - jako například kde je možné bezpečně zakotvit. Díky tomu byl útok opakovaně odložen. Neprve z 1. srpna na 4. a poté až na 7. srpna 1942.

V ranních hodinách začal útok. Byla to nejsilnější obojživelná síla své doby. Podporu zajišťovaly tři letecké lodě - Saratoga, Wasp a Enterprise. Jejich ochranu pak měla na starost bitevní loď USS North Carolina a 24 dalších podpůrných lodí. Dalších pět křižníků chránilo samotné plavidlo s vojáky, kteří se měli na ostrově vylodit. 

Američanům se dokonale povedlo taktické překvapení. Když mariňáci přistáli na "rudé pláži", čekali solidní odpor Japonců. Nenarazili na nic. Štěstí pro ně - v průběhu dne dorazily zásoby a zbraně. Díky nezkušenosti kormidelníků naprosto neorganizovaně.

Žádná procházka růžovým sadem

Američané však brzy narazili na první pořádný problém - klima. Horká a dusná džungle si velmi rychle začala vybírat daň na vojácích nesoucí těžké vybavení. Počasí také negativně ovlivňovalo rádiovou komunikaci mezi postupujícími jednotkami a základnou na pláži. V prvních 24 hodinách neproběhl žádný kontakt mezi znepřátelenými stranami. Podobný luxus si nemohli užívat vojáci, kteří měli za úkol dobýt okolní menší ostrovy. Tvrdý odpor jim způsobil 20% ztráty.

Američané dorazili na čerstvě zbudované letiště na Guadacanalu pozdě večer 8. srpna. Opět žádný odpor, Japonci se schovali v džungli. Zprávy o dosažení letiště byly přivítány s velkou radostí ve Washingtonu a Canbeře. Radost byla velmi brzy překažena. Japonský křižník překvapil americké námořnictvo a donutil ho se stáhnout. Japonsko kontrolovalo moře a pěšáci zůstali sami. Pomalu se začali připravovat na očekávaný útok po zemi.

Sebevědomý Japonec

Japonské posily přistály na Guadacanalu 18. srpna. Regiment vedl plukovník Ichiki. Ten měl dostat informace, že ho podpoří další vojáci. Ichiki však měl o amerických mariňácích nevalné mínění a byl přesvědčen o svém vítězství. O tři dny později se rozhodl provést jednoduchý bajonetový útok na americké pozice. Dobře rozmístěné kulomety znamenaly smrt mnoha Japonců.

Ichiki přikázal stažení, ale už bylo pozdě. Jeho muži byli obklíčení ze tří stran a s mořem na té čtvrté. To bylo poprvé, co Američané zjistili, že Japonci se nevzdávají a jsou ochotní za svého císaře zemřít. Utéci dokázala pouze malá část vojáků včetně velitele. Pro Ichikiho však byla porážka tak tvrdá, že když se dostal do bezpečí, spáchal rituální sebevraždu.

I přes triumf zůstali Američané velmi opatrní. Věděli, že na ostrov dorazí další Japonská síla - ta, na kterou Ichiki nepočkal. Příjezd se pokusili překazit, ale úspěch byl pouze částečný. Útok proběhl 12. září a vedl ho generál Kawaguchi. Bohužel pro Japonce, značně vyčerpal své muže postupem džunglí. Nakonec se střetlo zhruba 1000 Američanů proti 2000 Japoncům. Američané ztratili 446 mužů, Japonci zhruba 1200.

Konec legrace

Japonské generalitě došla trpělivost a na ostrov přesměrovala veškerou dostupnou sílu. Na Guadacanalu přistálo 20 000 japonských vojáků. V reakci na to posílilo Američany 23 000 mužů. USA se zaměřovaly na precizní obranu a opakovaně úspěšně odrážely japonské útoky.

Jednotky ze Země vycházejícího slunce byly brzo na pokraji vyčerpání. Američané chtěli situace využít a přešli do ofenzívy. Japonská generalita v Tokyu odmítla přiznat porážku a na ostrov poslala další muže - jen proto, aby byl konvoj napaden a téměř celý zničen. Až v prosinci nařídil císař stažení, které trvalo další dva měsíce. 

Americké vítězství na Guadalcanalu zajistilo bezpečí pro Austrálii a stalo se klíčovým bodem části druhé světové války odehrávající se v Pacifiku. Japonci nasadili celkem 31.400 vojáků a ztratili dvě třetiny z nich. Američanů přijelo celkem 60.000 a ztráty čítaly "pouhé" 2000 mužů.