Kontroverzemi provázená Nobelova cena za mír. Je vůbec o míru?

Kontroverze jsou spjaté s Nobelovou cenou míru od jejího počátku. Její zakladatel, švédský chemik a podnikatel Alfred Nobel, v roce 1867 vynalezl dynamit a osm let později vydal patent na další výbušninu, gelignit, který se stal velmi užívaným armádou i teroristy. Vlastnil zároveň zbrojní firmu Bofors.

Zároveň ale se přikláněl k pacifismu, k jehož myšlence jej přivedla jeho sekretářka, rakouská hraběnka Bertha Kinskyová, autorka známého pacifistického letáku Lay Down Your Arms! (Položte své zbraně!). Jiným impulzem pro založení nejprestižnější ceny míru byla smrt jeho bratra, Ludviga, kterého jedny noviny mylně považovaly za Alfreda a okomentovaly jeho smrt titulkem „Obchodník se smrtí je mrtev.“

Nobel ve své poslední vůli stanovil, že jeho cena míru má být udělena každý rok osobě nebo organizaci, která „vykonala nejvíce pro bratrství mezi národy, zrušení nebo zmenšení existujících armád či pořádání a propagaci mírových kongresů“.  Tyto podmínky, které se zdají být v dnešní době poněkud zvláštní, reflektují dobu, kdy byla Nobelova cena poprvé uvedena v život. Liberálové požadovali zrušení armád a jejich nahrazení lidovými milicemi a velké mírové kongresy byly v té době poměrně běžnou záležitostí, např. v letech 1899 a 1907 proběhly dva kongresy v Haagu zaměření na omezení ničivé činnosti armád v době války.

První světová válka ukončila předávání Nobelovy ceny míru na několik let, s výjimkou roku 1917, kdy byla kolektivně dána Mezinárodnímu výboru Červeného kříže. V roce 1919 kdy bylo vytvořena Společnost národů, předchůdce dnešních Organizací spojených národů (OSN), začala být cena předávána jednotlivcům, kteří se podíleli na jeho utváření a fungování – jako např. americký Woodrow Wilson – a byla též dávána jiným prominentním osobnostem v dalších mírových organizacích jako je např. Mezinárodní liga žen pro mír a svobodu.

Cena, jenž se stala svého druhu oceněním za „celoživotní úspěch“, byla věnována především vedoucím vyjednavačům mezinárodních smluv: profesionálním diplomatům a politikům, odpovědným za náročná jednání míru. Právě jedno z těchto ocenění vyvolalo jednu z prvních opravdu velkých kontroverzní týkajících se kritérií, za kterých je udělována cena. V roce 1973 cenu získal americký ministr zahraničí Henry Kissinger a vietnamský vůdce Le Duc Tho. Ten však odmítl ji přijmout a pokračoval ve válce, zatímco Kissinger – který se též nedostavil na ceremonii – se rozhodl věnoval peníze za cenu na charitu a po pádu Saigonu v roce 1975 chtěl ocenění dokonce vrátit, to však pravidla ceny neumožňují.

Nový kontroverzní  směr

Ocenění strůjců krátkodobých mírových smluv, jakkoliv kontroverzní, spadá do kritérií, na kterých bylo udělení ocenění postaveno. Mnohé z ocenění, až od současnosti, však překračují její stanovy a vnímají zásluhy o mír v poněkud odlišném smyslu jako zásluhy o humanitární pomoc a lidská práva. Za zřejmě prvního laureáta, který prakticky nepřispěl k mezinárodního míru, byl v roce 1952 Albert Schweitzer, zakladatel nemocnice Lambarene v africkém státě Gabon.

Podobně sporný je přínos dalších aktivistů v oblasti humanitární pomoci a lidských a občanských práv. Martin Luther King Jr., aktivista proti apartheidu Desmond Tutu, sovětský vědecký a demokratický aktivista Andrej Dmitrijevič Sacharov, íránská advokátka Širín Ebadiová,jeptiška a později katolická svatá Matka Tereza, čínský obhájce lidských práv Liou Siao-po, přeživší holocaustu a literát Elie Wiesel či polský prezident Lech Walesa. Ačkoliv nelze popírat jejich přínos na poli obhajoby demokracie a lidských práv, o žádném z jmenovaných nelze říci, že by hrál významnou roli v přinesení míru mezi národy.

Vzrůstající pozornost komise k lidským právům způsobila, že cena začala být vnímána jako kontroverzní politický komentář. Dokonce i „tradiční“ udělení ceny politikům a diplomatům vyjednávajícím mírová opatření začalo být nahlíženo touto optikou. Velmi kontroverzní udělení ceny palestinskému vůdci Jásiru Arafatovi a za izraelskou stranu Jicchaku Rabinovi a Šimonu Perseovi bylo vnímáno oběma zapojenými stranami jako výsměch obětem konfliktu. Zatímco Arafat byl z izraelské strany vnímán jako vrchní podporovatel protiizraelského terorismu, Peres byl Palestinci vnímán jako podporovatel etnických čistek.

Doživotní zásluha?

Podezření, že tato cena vyjadřovala spíše politické přání než skutečnou realitu, bylo ještě podpořeno velmi brzkým rozpadem mírového procesu, který měla pomoci uvést v život. V současnosti prestiž Nobelovy ceny dostává další drtivou ránu. V roce 1991 obdržela Aun Schan Su Ťij, barmská disidentka, cenu za „její nenásilný boj za demokracii a lidská práva.“ Nyní však současná barmská premiérka je terčem silné kritiky za její neaktivitu v případě údajného porušování lidských práv muslimské minority Rohingů.

Tato smutná ironie má za následek vzrůstající počet hlasů, kteří požadují, aby se změnila pravidla a Nobelova cena za mír mohla být odebrána vlastníkovi, pokud se zprotivní jejímu duchu. Evans za možnou inspiraci pro tuto změnu vidí Anglii, ve které je možné odebrat přidělený rytířský titul jeho nositeli. Příklady jsou sir Anthony Blunt, jehož titul byl formálně odebrán v roce 1979, když  byl veřejně odhalen jako sovětský špion během druhé světové války nebo Sir Fred Goodwin, bývalý výkonný ředitel Royal Bank of Scotland, jenž byl v roce 2012 zbaven titulu v reakci na bankovní krizi z roku 2008. Pokud dokáže prestižní ocenění odebrat konzervativní a tradicemi svázaná Británie, Norsko to určitě zvládne též, uzavírá svůj článek Evans.