Před 129 lety se narodil Adolf Hitler, nejvražednější diktátor všech dob

Zlom přišel v roce 1913, kdy se přesunul do Mnichova a po vypuknutí první světové války se přihlásil do německé armády. V bojích byl ale raněn a vyznamenán. V roce 1919 vstoupil do nacistické strany a brzy se stal jejím vůdcem, zejména díky svému řečnictví. Vedl v roce 1923 neúspěšný mnichovský puč, po němž byl vsazen do vězení, kde setrval přes rok. Soudní proces ale využil ke zvýšení popularity a ve vězení napsal své hlavní programové dílo Mein Kampf.

Roku 1933 byl Hitler jmenován kancléřem a nevybíravými metodami pro sebe ukořistil absolutní moc, zejména díky takzvané noci dlouhých nožů z 29. na 30. června 1934. V té době už mu nic nebránilo plně ovládnout Německo a vyvolat druhou světovou válku.

Minulost nacistického vůdce Adolfa Hitlera je ale dodnes obestřena nejedním tajemstvím. Až nedávno například vyplulo na povrch, že téměř celá dvacátá léta bydlel v podnájmu v mnichovském domě, který měl židovského majitele. 

Do domu na ulici Thierschstrasse 41 se Hitler nastěhoval jako neznámý veterán první světové války v roce 1920 a s přestávkou, kterou musel po neúspěšném pokusu o puč z roku 1923 strávit ve vězení, zde žil až do roku 1929.

Dle historika Paula Hosera dům patřil židovskému majiteli Hugovi Erlangerovi, který na svého podnájemníka vzpomínal v roce 1934 v rozhovoru s Hitlerovi nakloněným životopiscem takto: "Musím přiznat, že Hitler mi byl docela sympatický. Potkával jsem ho často na schodech nebo u vchodu - zpravidla si přitom něco zapisoval do svého sešitu na poznámky - a většinou se mnou velmi přátelsky prohodil pár nezávazných slov. Nikdy jsem neměl pocit, že by na mě pohlížel jinak než na ostatní lidi."

Vzestup zla přes krev Židů

Dodnes také není jasné, kde se fanatický antisemitismus u Hitlera objevil. Jako falešná se ukázala teze že antisemitismus u Hitlera vyvolal židovský lékař jeho matky, původem z Hluboké nad Vltavou, Eduard Bloch. Jak ukazují dnešní výzkumy, tyto úvahy jsou liché. Hitler byl Blochovi naopak vděčný, za pečlivou péči o jeho umírající matku a dokonce mu poslal vlastnoručně malovanou pohlednici.

Během své vlády nad Blochem držel ochrannou ruku a ten se mohl v roce 1940 vystěhovat do USA. Dle všeho se stal Hitler fanatickým antisemitou až při svém pobytu ve Vídni před 1. světovou válkou, kde měl být několikrát židy z východní Evropy okraden a ošizen. Jeho názory pak silně ovlivnila četba takzvaných Protokolů sionských mudrců. Falza, z konce 19. století, podle kterého měli Židé usilovat o švětovlády.

Hitlerův antisemitismus dosáhl svého vrcholu po prohrané 1. světové válce. Tehdy jej již v Německu spojil s politikou. Je překvapující, že na rozdíl od Rakouska, kde byl v politice antisemitismus značně rozšířen, v Německu před 1. světovou válkou hrál okrajovou roli. To se změnilo po prohře ve světovém konfliktu. Podle teorie o „dýce do zad“, kterou propagoval i Hitler, to byli právě Židé, kteří zapříčinili chudobu a ekonomický kolaps císařství a poli neporažená německá armáda musela kapitulovat. Podle Hitlerova vidění světa za poválečný marasmus a chudobu také mohli židovští bankéři a šmelináři, kteří na chudobě Němců bohatli. Když přidal moderní „vědecké“ teze o tom, že Židé jsou jiná podřadná rasa, která árijcům škodí, obraz všehoschopného nepřítele byl dokonán.

Výmarská republika se však brzy stabilizovala a Hitlerův pivnicový puč v Mnichově, samozřejmě především zásluhou světového židovstva, v roce 1924 nevyšel. Hitler skončil na devět měsíců ve vězení. Pokud by v roce 1929 nevypukla světová hospodářská krize, zřejmě by skončil v zapomnění. Podle jeho tezí za krizi mohli Židé a jedině on od nich mohl Německo zachránit. Zchudle obyvatelstvo tentokrát na tuto rétoriku slyšelo a Hitler na podzim 1932 vyhrál volby.

Po požáru Říšského sněmu v lednu 1933 se vlády zmocnil definitivně. V dubnu 1933 NSDAP zorganizovala bojkot židovských obchodů. Nařízení vlády ze 7. dubna pak zahájilo „očistu“ státních úřadů od lidí židovského původu. Perzekuce v prvních letech nebyla tak silná ani viditelná. Ve školách se sice vyučovala rasová teorie a na mnoha místech byl vyvěšen odporný plátek Der Stürmer, ale protože Hitler potřeboval světovou podporu, nemohl zajít ještě tak daleko, jak si přál. Teprve roku 1935 byly zavedeny tzv. norimberské zákony, které Židům svatby s nežidovkam nebo je vykazoval úplně ze státních funkcí. Do roku 1943 byly třináctkrát doplněny a Židy zbavily všech práv.

Ženy, které milovaly Hitlera? Nešlo jen o Evu Braunovou

Největším afrodisiakem odjakživa byla moc. Nepřekvapí proto, že světoví státníci si nemohli stěžovat na nezájem žen. Známa je Hitlerova oficiální družka Eva Braunová, během svého života ale Hitler měl pletky s více ženami. Nebyl však v žádném případě velký svůdník a milovník, ženy pro něj byly až na druhém místě.

Hitler vyznával velmi asketický styl života. Jedním z jeho projevů byla zdrženlivost vůči něžnému pohlaví. Hitler příliš nevyhledával ženskou společnost. Během vůdcovských let se vyhýbal být spojován s ženami, aby nepopudil své příznivce – speciálně mezi ženami – a nebyl milostným avantýrami rozptylován od toho, co vnímal jako své životní poslání. Podle něj bylo úlohou žen starat se o domácnost a rodit děti a toto konzervativní přesvědčení přijalo celé nacistické Německo. Jeho určitý despekt vůči ženám a nadšené vyzdvihování mužských hodnot vedlo některé badatele ke spekulacím, zda-li nebyl Hitler latentní gay.

Ačkoliv to nelze vyloučit, z historických pramenů vyplývá, že Hitler v některých ženách nacházel skutečné zalíbení. První jeho láska byla židovská dívka Stefanie z Vídně. Hitler jí však nikdy nevyjevil své city, místo toho o ní psal srdceryvné básně, které jeho mladý přítel, chudý August Kubizek, musel přetrpět. S ním Hitler chodil navštěvovat vídeňskou vykřičenou čtvrť. Podle některých fám zde od židovské prostitutky chytil syfilis.

Proti údajné homosexualitě též hovoří Hitlerovo zvaní hereček do svého bytu na „soukromé představení". Jedna herečka, Renata Müllerová, rozšiřovala pověsti o Hitlerově údajném sklonu k sebeponižování. Prý si měl klekat a žádat ji, aby ho kopala. Když v roce 1937 spadla z okna, vyrojily se pochybnosti o verdiktu sebevraždy. Pověsti o Hitlerově poněkud netypických sexuálních preferencí ještě více rozšířila tajná zpráva z amerického Úřadu strategických služeb (předchůdce CIA) z roku 1943 označuje Hitlera za „impotentního koprofila (záliba ve výkalech)." Na základě tvrzení Otta Strassera, jednoho z Hitlerových odpůrců ve straně, zpráva tvrdila, že diktátor nutil svou neteře Angelu „Geli“ Raubalovou, aby na něj močila močila a vyprazdňovala se. Věrohodnosti této zprávy napomáhala její sebevražda. Nicméně, není jisté, nakolik zpráva není jen výplodem politické propagandy.

Jisté je, že ke své neteři cítil Hitler skutečně hlubokou náklonnost. O generaci mladší dcerou své poloviční sestry byl naprosto posedlý a propadl záchvatu obrovského vzteku, když zjistil, že randí s jeho řidičem Emilem Mauricem, který byl okamžitě propuštěn (ačkoliv byl později znovu přijat). Maurice, jehož považoval Hitler za svého osobního přítele a kterému dovolil i přes jeho židovský původ zůstat v SS navzdory Himmlerovým námitkám, řekl později spisovateli Nerin E. Gaunovi, že Hitler „ji rád všude ukazoval, byl pyšný, že je viděn ve společnosti takové atraktivní dívky. Byl přesvědčen, že tímto způsobem zapůsobil na své spolubojovníky, jejichž manželky nebo přítelkyně skoro všechny vypadaly jako pradleny."

Gelina sebevražda je dodnes předmětem spekulací. Podle některých verzí důvodem byly ony perverzní sexuální choutky, které s ní měl Hitler provozovat. Podle jiných samotná Geli si užívala postavení a moc, které jí přízeň Hitler přinášela. Podle Wilhelma Stockera, člena SA, který strážil Hitlerův mnichovský byt, okolo roku 1931 se začala Geli obávat, že v blízkosti jejího „strýčka“ je jiná žena, která by jí mohla připravit o její postavení, kvůli kterému byla ochotná snášet Hitlerovi podivné sexuální preference. Prý se několikrát zmínila o tom, že její strýc se o ní nezajímá tak jako kdysi. Podle některých teorií se pokusila Hitlera vydírat a Hitler ji proto zabil.

Její údajné vydírání mělo spočívat v tom, že poví veřejnosti o Hitlerově románku s šestnáctiletou Marií Reinterovou. Hitler se s ní začal scházet ve svých 37 letech. Anglický historik Ian Kershaw poukazuje na to, Hitler preferoval o mnoho let mladší dívky jako jeho otec, dívky, kterým mohl dominovat a které by jej bezvýhradně poslouchaly. Spisovatel Ronald Hayman podotýká, že Hitler se cítil velice nervózní mezi ženami jeho věku. Bál se, že jej poníží nebo odmítnou. Na o generaci mladší dívky mohl vyvinout nátlak a jednat s nimi jako s dětmi. Nicméně, ačkoliv byl Hitler fascinován Marií a chtěl si jí dokonce vzít, nakonec se s ní rozešel kvůli svému poslání a podle některých taktéž z obavy, co by na takový vztah řekla německá veřejnost.

Hitler si uvědomoval, že jeho vzestup k moci byl mimo jiné podmíněn velkou, významnou podporou, kterou měl mezi německými ženami. Ačkoliv Hitlerovi vize německé ženy byla vůči ženám v důsledku dost nepřátelská, německé ženy jej přesto milovaly a byly jeho osobou až sexuálně fascinovány. Populární teorie říká, že během jeho plamenných řečí některé ženy dokonce prožívaly orgasmus. Hitler usilovně snažil prezentovat sám sebe jako muže náležejícího všem německým ženám. Proto udržoval všechny své románky mimo pozornost veřejnosti a to i pozdější manželku Evu Braunovou. Ta tím velice trpěla a jako všechny lásky se pokusila o sebevraždu. Nakonec se jí to povedlo na sklonku války, poté, co si jí Hitler konečně vzal. Tato unáhlená svatba před smrtí jen potvrzuje, že jedinou ženou, kterou Hitler skutečně miloval, bylo Německo. 

Jak to bylo s Hitlerovou smrtí? Svět neví ani po 72 letech

Hitler měl podle oficiálních zpráv spáchat sebevraždu 30. dubna 1945. Ale zemřel opravdu? Nebyla jeho smrt jen velice zdařilá kamufláž? A co by jeho přežití vlastně znamenalo? Tyhle otázky jsou i po 72 letech stále živé.

Podle mnohokrát citované zprávy se Adolf Hitler ve svém podzemním bunkru pod Reichstagem zastřelil krátce poté, co jeho novomanželka Eva Braun spolkla kyanidovou kapsli. Existují však i další vysvětlení, mezi nimi i to, že si Hitler svůj skon pojistil stejně jako jeho manželka kyanidem. 

Jedním z nejdůležitějších dokumentů o smrti německého diktátora byla publikace Zápisky válečné tlumočnice (Записки военного переводчика), které vytvořila Jelena Rževská (1919-2017), sovětská tlumočnice patřící do jednotky SMERŠ. Ta měla prioritní úkol vypátrat, zda je Hitler skutečně mrtev. Šířily se zprávy, že se mu na poslední chvíli podařilo z bunkru uniknout a na jeho místo a za Evu Braun nastoupili k smrti odsouzení dvojníci. Spekulace pokračovaly - Hitlera měla odvézt do Jižní Ameriky speciální ponorka, podle další verze ho z Berlína "vyvezla" legendární zkušební pilotka Hanna Reitsch, objevila se i "zaručená" zpráva, že se nakonec navzdory svému prohlášení vrátil do rozsáhlého podzemního systému pod jeho rezidencí v Berchtesgadenu. Všichni toužili mít jistotu, že führer je mrtev, pokud ne, tak vítězné mocnosti pochopitelně usilovaly, aby se objevil před válečným soudem.

V prvních květnových dnech vládl zmatek, ve kterém se SMERŠ pokoušel najít důkazy o Hitlerově smrti. Vládla i dezinformace, prestižní pokusy, aby právě ta která země mohla vyslat světu zprávu o definitivní smrti Hitlera. Je znám i film, na kterém je zkoumán muž mající jakous takous diktátorovou podobu. Pravda je podle Rževské taková, že 4. května sovětští rozvědčíci v zahradě ohledávali místo, kde nalezli mrtvého ministra propagandy Josefa Göbbelse. V blízkém kráteru si všimli podezřele kypré hlíny a jejich podezření se záhy potvrdilo - pod jedním vojákem se povrch propadl a vzápětí byla nalezena dvě těla.

Spálené pozůstatky měly relativně zachovalé čelisti. Sověti měli k dispozici svědectví zubařů Käthe Heusermannové a Fritze Echtmanna, kteří však detaily chrupu Hitlera a jeho manželky (od jejich svatby do smrti uteklo pouhých 40 hodin) popisovali zpaměti. To ale pořád nebylo to rozhodující svědectví. Nakonec vyšlo na světlo světa svědectví, že mrtvolu führera a jeho ženy objevil pobočník Otto Günsche. Ten viděl Hitlera s prostřelenou hlavou (führer použil pistoli Walther PPK 7.65) a Evu po jeho levici. Pobočník tedy oznámil ostatním, že Vůdce je mrtev.

Není zcela jasné, kdo vynesl obě těla z bunkru do zahrady kancléřství, tvrdí se, že to byl sám Linge s Günschem, ale to není s jistotou potvrzeno. Každopádně nejdřív se pokusili přítomní za asistence Martina Bormanna zapálit těla poté, co byla polita benzínem, ale tento pokus nebyl zcela úspěšný, Linge tedy odněkud přitáhl role papíru. Do kráteru těla umístili vojáci Ewald Lindloff a Hans Reisser.

Ačkoliv radio Reichssender Hamburg oznámilo Vůdcovu smrt, pořád vládla nedůvěra, kterou živily pozdější výroky ze strany Spojenců. Američané pochybovali, že Hitler je skutečně mrtev. Sověti údajně tajili evidentní důkazy, britská rozvědka provedla vlastní pátrání, podle nějž v roce 1947 sepsal Dick White zprávu ve formě knihy. V roce 1969 se objevila další publikace o Hitlerově smrti z pera novináře Lva Bezymenského, kterou však západní mocnosti odmítli jako nepodloženou.

Spekulovalo se dokonce o tom, že Hitlera z Berlína odvezli západní spojenci, což na první pohled postrádá smysl. Jenže je třeba si připomenout fakt, že třeba Britové plánovali na sklonku války operaci Foxley, kdy hodlali vyslat snipera do blízkosti Berchtesgadenu, aby Hitlera zastřelil (dokonce na toto téma vznikl i film). Akce ale byla odvolána se zajímavým vysvětlením: živý Hitler svým diletantským vojenským přístupem znamenal naději pro dřívější ukončení války. 

Ani představa, že by byl Hitler uctíván po válce není až tak jednoznačná, stačí si vzpomenout na odbojné jednání skupiny vysokých důstojníků, kteří se pokusili sprovodit führera při neúspěšné operaci Valkýra, v jejímž čele byl mimo jiné plukovník Claus Schenk von Stauffenberg. Pochopitelně existovalo mnoho pokusů a vizualizací, vedoucích k pravděpodobnému vzhledu Hitlera, který se měl podle nejčastějších informací nacházet v Jižní Americe.