Vypukla třicetiletá válka v Praze? Výročí defenestrace, která skončila na hnoji

Praha je sice odnepaměti nejvýznamnějším centrem české kotliny, ale tentokrát by nebylo zcela přesné umístit počátek jedné z nejdelších válek do našeho hlavního města. Samotný konflikt byl vyvrcholením dvou zásadních sporů 16. století vedených také mezi českými stavy a habsburským královským rodem. Překrývaly se v něm dvě roviny, které hýbaly dějinami celého 16. a 17. století.

Známější je rovina náboženského konfliktu, kdy na jedné straně stáli katolíci a na druhé protestanté a v českém prostředí by bylo přesnější říci nekatolíci, jelikož čeští utrakvisté a příslušníci Jednoty bratrské vycházeli z vlastní autentické tradice a s německou protestantskou reformací společné kořeny neměli. Je jasné, že katolictví reprezentovali především Habsburkové. Linie konfliktu však vedla ještě jedním směrem. Šlo o spor, jakým způsobem se měl spravovat stát, který se začínal na prahu novověku modernizovat a odlišovat od středověkého feudalismu.

Jak to bylo mezi stavy a králem

Českým zemím dominoval stavovský princip, v němž klíčovou moc držela šlechtická a částečně také městská oligarchie a rozhodovala na zemském sněmu, kde měl přístup i král, ten však měl spíš poskytovat systému legitimitu, jelikož vládl z boží milosti, ale do mocenských zájmů stavů neměl zasahovat. V dobách vlády jagelonské dynastie se pochopitelně stavům tento styl vlády zalíbil, ovšem Habsburkové si věc představovali jinak. Chtěli vládnout absolutisticky z jednoho centra ve Vídni - v případě Rudolfa II. z centra v Praze. Tyto dvě skupiny se střetly v krvavé třicetileté válce napříč Evropou. Jejím začátkem bylo české stavovské povstání, to však mělo také svou rozbušku. Kde vše začalo?

V zapadlém koutě severních Čech

Pražská defenestrace, při níž vyletěl oknem Vilém Slavata z Chlumu a Kušumberka a Jaroslav Bořita z Martinic doprovození nebohým písařem Filipem Fabriciem, byla vyvrcholením zdánlivě marginálního konfliktu. Šlo o zboření kostela v Hrobu a uzavření kostela v Broumově v severních Čechách. Na počátku 17. století se jednalo o hornický region, do něhož migrovali horníci z německých zemí a přišli i s vlastním luteránským náboženstvím. Uvedené kostely tak sloužily protestantům, což se nelíbilo pražskému arcibiskupovi a místní katolické šlechtě. Na uzavření ani zboření kostela však neměli právo, jelikož již platil tzv. Rudolfův majestát, který povoloval existenci České konfese vycházející z luteránského vyznání víry, k jejímuž provozování měly kostely sloužit.

Z Hrobu do Prahy

Spor se přesunul na mimořádné a králem nepovolené zasedání zemského sněmu v Praze a vyvrcholil vyhozením výše uvedených místodržitelů. Nevraživost protestantů totiž zpravidla mířila na ně, nikoliv na krále, jehož vůli sice místodržící vykonávali, ale stavovská opozice do té doby nebyla ještě tak radikální, aby svůj hněv adresovala přímo na krále, který byl přeci jen králem z boží milosti.

Přežití obou místodržitelů dodnes není zcela jasné, jelikož pohled na výšku oken, z nichž letěli, je docela děsivý. Zatímco Vilém Slavata z Chlumu připisoval své přežití zázraku, za kterým stála samotná Panna Marie, tradičně se uvádí, že pád ztlumila hromada hnoje. Kde by se však vzal na Hradě hnůj? Historici uvádějí, že se jednalo spíše o odpadky, kterých bylo jistě dost, a za hnůj je prohlásila spíše lidová tvořivost.