Mohli Češi zastavit druhou světovou válku? K holokaustu možná dojít nemuselo

Nacistický vůdce Adolf Hitler neměl nikdy velký zájem o Slovensko, lákaly ho ale naopak Čechy a Morava. Proto došlo přesně před 78 lety, 14. března 1939, k rozpadu tehdejšího Československa. Naši východní sousedé získali samostatnost, Německo ji diplomaticky uznalo a předsedou vlády se stal Jozef Tiso. Českou republiku čekal úplně jiný osud, přeměnila se na protektorát Čechy a Morava a do konce války se potýkala s okupací. 

Nacisté přitom měli s Českem úplně jiné plány. V roce 1937 začali připravovat plán, který počítal s útokem na Československo z několika směrů. Německá 2. armáda měla vtrhnout na severní Moravu ze slezského města Kosel, dnes polské Koźle, a postupovat směrem na Olomouc. Vojáci 14. armády, kteří obývali vojenskou základnu nedaleko Vídně v obsazeném Rakousku, měli na československé území proniknout z jihu směrem na Brno. Spojení obou armád by zemi rozdělilo na dvě části a usnadnilo německé vítězství.

Provokace v převážně německojazyčném pohraničí Československa v květnu 1938 provázela mobilizace XVIII. armádního sboru. Šlo o koordinovanou akci, na které se podílela jak armáda Třetí říše, tak i místní polovojenské jednotky Sudetendeutscher Freikorps a sudetoněmecká strana Konráda Henleina. Říšské oddíly se soustřeďovaly na severu Rakouska a ve Slezsku nedaleko hranic s Československem. Reakcí Prahy se stala částečná mobilizace, což o několik měsíců oddálilo vpád vojsk nacistického Německa.

Hlavní tíži operací německé velení přeneslo na 10. a 12. armádu namísto 14. a 2. armády. Z jižního a ze západního směru se obě uskupení měla vydat směrem do středu Československa a využít tak chybějící pás opevnění podél bývalé československo-rakouské hranice.

Praha s původním německým plánem rozdělit zemi počítala. Postup 2. armády ze Slezska tak ztížila vystavěním pásu opevnění na severní Moravě, což mělo oddálit propojení se 14. armádou postupující z Vídně. Zadruhé, jak napsal Marian Zgórniak ve své publikaci o Evropě v roce 1938, obranu jižní Moravy zajišťovala československá 4. armáda pod velením zkušeného generála Lva Prchaly. Velící štáb Prchalovy 4. armády se nacházel v Brně a k dispozici měl devět záložních divizí, jež se nacházely nedaleko Vyškova. To vzbuzovalo obavy některých německých důstojníků.

Německá 14. armáda, jež by stála proti československé 4. armádě, mohla podle říšského velení v případě komplikací počítat s posilami 12. armády. Ta se na území Československa měla dostat ze své základny v Pasově postupem ve směru na České Budějovice. Vzhledem k tomu, že její značnou část tvořila pěchota, by k Brnu dorazila až po několika dnech od vypuknutí konfliktu.

Útok na Československo se nekonal. Je to dobře?

Útok proti naší zemi nebyl nikdy uskutečněn, a nakonec byl zrušen, protože jeho cílů Německo dosáhlo v rámci Mnichovské dohody 29. září 1938. Část odstoupených Sudet obsadila vídeňská 14. armáda, načež se opět vrátila do kasáren. Asi o půl roku později se některé jednotky 14. armády pod velením generála Wilhelma Lista podílely na obsazení zbytku Československa.

Někteří historici se ale domnívají, že kdyby se Česko útoku bránilo, či samo přešlo do protiútoku, možná by se ničivá válka zastavila hned v zárodku. Ačkoliv jde o kontroverzní téma, objevuje se myšlenka, že pokud by ke střetu Německa s Československem došlo, mohl vést ke svržení Adolfa Hitlera a nacistického systému dříve, než zabral další území Evropy.

Této myšlence se věnuje například takzvaná Osterova konspirace nebo Osterovo spiknutí. To popisuje příběh vojenské konspirace pod vedením protihitlerovské opozice pod vedením Hanse Ostera s cílem svrhnout nacistického vůdce. Mimo jiné se ale věnuje i válce, která mohla vypuknout mezi Československem a nacisty. Mnohými, zejména německými odborníky, je ale tento plán zpochybňován s tím, že by neměl naději na úspěch.

Československo nakonec k porážce Hitlera skutečně přispělo, a to nejen zásluhou politiků, kteří prosadili uznání exilové vlády a kontinuitu předválečného Československa, ale především díky desetitisícům dobrovolníků, kteří ze zapojili do bojů na straně protihitlerovské koalice.

Skutečný počet Čechů a Slováků, kteří přešli do ciziny, aby bojovali proti nacistům, se ale nedá zjistit. Podle Vojenského historického ústavu prošlo během let 1939-45 československými vojenskými silami na Západě přes 20 tisíc občanů předválečného Československa. Jiné odhady uvádějí, že jich bylo až 50 tisíc.

Mnozí se zapojili do partyzánských jednotek, jenom v Itálii, Sovětském svazu, na Slovensku a Francii se udává na 12.000 členů podzemního hnutí z ČSR. Občané Československa také vstupovali do spojeneckých armád, například francouzské cizinecké legie.

Československá armáda na západě vznikala z dobrovolníků, kteří přecházeli přes Polsko a po jeho porážce přes Maďarsko a Balkán. V lednu 1940 byla ve Francii ustanovena první čs. divize, jejíž dva pluky se zúčastnily bojů na Marně a Loiře. Po pádu Francie se přepravily zbytky divize do Velké Británie, kde se utvořila samostatná brigáda. Tento útvar byl zesílen o asi 7000 mužů protiletadlového pluku. Na Blízkém východě vznikl pěší prapor, který se v roce 1941 zapojil do bojů v Sýrii a poté v severní Africe, mimo jiné při obraně přístavu Tobrúk.

První československá vojenská jednotka v zahraničí za druhé světové války byla oficiálně zřízena dekretem polského prezidenta Ignacyho Moścického ze 3. září 1939 a neformálně se jí říkalo Československý legion. Po napadení Polska Sovětským svazem byl legion 19. září 1939 zajat sovětskou armádou, jen asi dvěma stovkám vojáků se podařilo ještě předtím ustoupit do Rumunska a poté do Francie. Ze sovětské internace později odjelo několik skupin vojáků na Blízký východ a do Francie, zbylá necelá stovka se stala po vypuknutí války na východě základem nově se rodící čs. armády. Skupina se rozrůstala o Čechy a Slováky, kteří v té době pracovali v SSSR, a zejména o ty, kteří byli vězněni v trestaneckých táborech, především Rusíny. 

Významná je účast československých letců v bojích druhé světové války. Již v prvních měsících války se ve Francii zapojilo do leteckých bojů 146 československých stíhačů, kteří tvořili čtvrtinu francouzských stíhačů. Počet čs. letců vzrostl pak ve Velké Británii na 2200. V rámci Královského letectva (RAF) vznikly jedna bombardovací a tři stíhací perutě. Letci se účastnili všech hlavních operací na západní frontě a významně také zasáhli do bitvy o Británii.

Česko mohlo dopadnout mnohem hůře

Spekulace o tom, co by bylo, kdyby se Češi postavili Hitlerovi dříve, zůstanou navždy už jen pouhými dohady a domněnkami. Stejně tak je ale třeba kalkulovat i variantu, která mohla pro Česko dopadnout o poznání hůře. A to kdyby Hitlerova vojska válku vyhrála.

Na toto téma vznikla řada hypotéz, dokumentů, seriálů i publikací, všechny se však shodují v jedné věci. Ani desítky let po konci války by v alternativní budoucnosti, v níž je Hitler oslavován jako vítěz, Česko samostatné nebylo.

Ukazuje to například kriminální seriál Otčima z produkce HBO, který nás zavádí do roku 1964, kdy se chystá Berlín na oslavu Hitlerových 75tých narozenin a připravuje se obnovení diplomatických vztahů se Spojenými státy. Oslava se odehrává v Praze na Letné a na místě, kde kdysi stával největší Stalinův pomník na světě, zdraví tisíce lidí Hitlera. 

Spisovatel Jan Poláček se ve svém románu Spěšný vlak CH.24.12. také věnuje alternativní budoucnosti a tvrdí, že pokud by válka trvala o něco déle, nacistickým inženýrům by se podařilo dokončit vývoj superletadla. Pomocí něj by za pomoci japonských bomb nacisté bombardovali New York a to by jim zajistilo vítězství ve válce. Ostatní země by se pak Hitlerovi zřejmě podřídily a ani vzdorující Sovětský svaz by frontu neudržel navěky.

Seriál The Man in the High Castle pro změnu ukazuje poválečné Spojené státy, které jsou rozděleny na tři části. Východní ovládá nacistická vláda, západní Japonci a mezi nimi je neutrální území. Seriál vznikl na motivy románu slavného spisovatele Philipa K. Dicka Muž z vysokého zámku, který se řadí k vrcholům science fiction literatury.

O poznání skeptičtější pohled nabízí seriál Hitler vyhrál válku z dokumentární série České televize Co by kdyby. Podle něj by například v Brně zbyla z Čechů jen nepatrná menšina a český jazyk jako takový by byl silně potlačován. Český národ by postupně mizel a tématika češství by se stále více stávala tabu. Vznikl by sice samizdat a undergroundové proudy, které by se snažily v lidech držet podvědomí o Češích a jejich zemi před válkou, ty by ale postupem lety zanikly a s nimi i Česká republika jako taková.