Sonderkommando: V koncentračních táborech dělalo tu nejstrašnější práci

 Oddíly sonderkommando vznikly ve všech německých vyhlazovacích táborech – Auschwitz-Birkenau, Chełmno, Belzec, Treblinka, Sobibór, Lublin-Majdanek. Sonderkommandos se přímo neúčastnili zabíjení vězňů, tento úkol byl vyhrazen příslušníkům oddílů SS. Příslušnící sonderkomandos museli vykonávat ty nejhorší činnosti spojených se zabíjeném jako vytahovat mrtvá těla z plynových komor, dopravovat je do pecí, popř. na hranice a pálit je, rovněž se starali o funkčnost zařízení, čistit je, odstraňovat z nich popel a dávat ho do uren. Museli také vytrhávat mrtvým lidem zlaté zuby, skládat ošacení a zbytky majetku na hromady nebo jim pomáhat s vysvlékáním před vstupem do komory.

Většinou byli kandidáti na sonderkommandos vybráni hned po svém příjezdu. Proti tomu nebylo odvoláni, protože jedinou alternativou byla smrt. Navíc dopředu nikdo nevěděl, co vše bude muset dělat. Byly i takové případy, kdy členové Sonderkomanda během své práce našli mrtvá těla příbuzných či přátel. Ani poté, co povahu práce odhalili nebylo cesty ven, jediným možným únik představovala sebevražda.

V roce 1944 došlo v Osvětimi dokonce k velké vzpouře sonderkommandos. Několik židovských žen totiž pašovalopo troškách střelný prach z továrny, kde pracovaly a pomocí několika prostředníků v pašerácké síti se kontraband dostal až ke členům sonderkommandos. Střelný prach měl  posloužit ke zničení plynových komor, které se mělo stát signálem k velkému povstání všech vězňů. Nakonec povstání  vojáci nemilosrdně potlačili a jeho jediným výsledkem byla pouze smrt několioka příslušníků SS a zničení jedné plynové komory. Za trest bylo popraveno 451 příslušníků sonderkommandos. Podobné, ale o něco málo úspěšnější vzpoury proběhly i v Treblince a Sobiboru, kde se podařilo uprchnout asi stovce vězňů.

Od obyčejných vězňů byli sonderkommandos přísně odděleni, protože se nikdy neměli dozvědět, pravý účel koncetračního tábora. Aby byli členové sonderkomandos fyzicky zdatní, dostali určitá privilegia. Ty spočívaly zejména v o něco lepší stravě a obecně lepších životních podmínkách než měli ostatní v táboře. Dokonce občas dostali takové vymoženosti jako cigarety nebo léky. Vyhýbalo se jim i náhodné střílení věznů kvůli nejmenším prohřeškům. Alespoň do té doby, dokud dokázali své povinnosti plnit efektivně.

Dalo by se očekávat, že budou mít větší naději na přežití. Ve skutečnosti ale delší pobyt hrozil vyzrazením účelu vyhlazovacích táborů, a tak byly sonderkomanda pravidelně nahrazovány novými vězni v rozpětí od tří měsíce do doby jednoho roku. Jedinou výjimkou tvořili jedinci, kteří měli nějaké speciální schopnosti užitečné pro stráže. Prvním úkolem nových Sonderkomandos potom zpravidla bylo zbavit se těl svých předchůdců. Koncentrační tábory přežilo velice málo členů speciálních oddílů. Většinu nacisté zastřelili, když se snažili zbavit nepohodlných svědků zvěrstev holokaust. Ke konci války bylo totiž už jasné, že Němci prohrají a proto se snažili zničit všechny stopy po fungování vyhlazovacích táborů.

Celkem válku přežilo jen něco okolo 20 z několika tisíc aktivních sonderkommandos. Jejich svědectví přitom byla klíčová v procesech s válečnými zločinci. Našlo se i několik psaných dopisů zakopaných v zemi v koncentračních táborech, které po sobě zanechali sonderkommandos, kteří válku nepřežili.  Tady jsou slova Zalmana Gradowskiho, člena Sonderkommandos který byl popraven v jednom z povstáních roku 1944: „Drahému nálezci těchto poznámek, mám na tebe jednu prosbu, která je hlavním smyslem tohoto mého psaní…mé dny v Pekle, mé beznadějné zítřky tak snad najdou uplatnění v budoucnosti. I když předávám pouze část toho, co se stalo v pekle zvaném Birkenau-Auschwitz. Pochopíš alespoň, jak to tady ve skutečnosti vypadalo… Z toho všeho si můžeš učinit představu, jakým způsobem naši lidé umírali.“