Pád středověkých rytířů? Angličané proti nim nasadili zákeřnou zbraň

Na samotném počátku stoleté války stál výpad normanského vévody Viléma Bastarda do Anglie roku 1066. Jedná se dosud o poslední úspěšnou invazi na Britské ostrovy, kromě vylepšení přídomku na Viléma Dobyvatela došlo k zajímavé dichotomní situace. Vilém byl anglický král, ale zároveň pánem Normandie. Na jednu stranu tak ve Francii ovládal rozsáhlé území, ale zároveň byl vazalem francouzského krále. Situace, kdy je anglický panovník podřízen francouzskému nemohla skončit jinak, než krvavou válkou. Přítomnost Angličanů ve Francii tak vedla k nejdelšímu válečnému konfliktu všech dob, ke Stoleté válce.

S několika přestávkami boje trvaly 116 let se střídavými úspěchy na obou stranách. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že Francie přestane existovat, ale pak se předci milovníků žabích stehýnek vzepřeli k zarputilému odporu pod vedením Jany z Arku a nakonec všechny Angličany z kontinentu vyhnali. Situace se pro Francouze začala hroutit zejména po bitvě u Azincourtu.

Krvavému masakru předcházelo vylodění vojska Jindřicha V. na podzim roku 1415 v severní Francii. Mělo dojít k jednomu z mnoha dalších střetů mezi nesmiřitelnými nepřáteli, jenže pro Jindřicha se celá kampaň nevyvíjela dobře. Oblehl město Herfleur, ovšem dlouho se mu nepodařilo posádku města udolat a co hůř, Angličani pili vodu z hradního příkopu. Nevyhnutelně začala v jeho vojsku řádit úplavice a střevní chřipka. Nakonec se město Jindřichovi podařilo obsadit, ovšem jeho vojsko bylo již dost oslabeno, tak se vydal do tehdy anglického přístavu v Calais, kde chtěl přezimovat. Francouzi však byli dobře spraveni o situaci. Svou šanci na snadné vítězství nad Jindřichem si nechtěli nechat proklouznout mezi prsty.

Francouzi začali Angličany pronásledovat, vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu ostrovních vojáků je brzy dostihli. Jindřich věděl, že se za hradbami Calais nestihne ukrýt. Musel zaujmout obrané postavení na malé vyvýšenině poblíž vesničky Azincourt. Francouzi početně převyšovali Angličany několinásobně. Přestože je nemožné dnes určit počet vojáků na obou stranách, jelikož středověcí kronikáři nikdy neuváděli přesné počty vojáků, situaci neznali a velmi rádi přeháněli. Podle možných odhadů mohl mít Jindřich k dispozici 4000 až přibližně 10 000 mužů, ale část posádky nechal v Helfourtu a mnoho mužů podlehlo nemocem. Některé kroniky uvádí až 200 000 Francouzů, což je však nesmysl. Reálný počet mohl být někde kolem 20 000 bojovníků, ale i tak mohli mít Francouzi čtyřnásobnou převahu. Navíc si byli dobře vědomi špatné zdravotní situace nepřátel.

Vítězství Francouzů se zdálo takřka jisté. Ostatně byli o něm přesvědčeni i Angličani, ovšem neměli kam prchnout. Zde se zrodil první předpoklad francouzské porážky. Vysoce postavení těžkooděnci se drali k útoku, aby mohli nabrat co nejvíce zajatců s příslibem výkupného, narušili tak obvyklou taktiku k výpadu. Jenže celou noc před bitvou hustě pršelo. Když se rozjeli do útoku, uvízli težkooděnci v bahně a lehce vyzbrojení angličtí lučištníci, kteří dominovali Jindřichovu vojsku, je ze své výhodné pozice začali brutálně zabíjet. Vzhledem k tomu, že bojiště bylo poměrně úzké kvůli okolním lesům, početní převaha Francouzů se nedala plně využít.

Dlouho se soudilo, že klíčem k anglickému úspěchu vedla střelba z dlouhých luků. Jenže podle novodobých testů šípy nedokázaly prorazit rytířské brnění, tudíž dnes můžeme konstatovat, že francouzskou armádu spláchl déšť.