Historie, o které se nemluví: Jak dopadli v novém státě legionáři?

Československo se snažilo zajistit odměnu legionářů tím, že jim rezervovalo určitý počet pomocných míst ve státní správě. Šlo o pozice úředničtí sluhové, koncipienti, učitelé atd. Zvýhodněni byli také tím, že se jim do služební doby započítávaly roky služby v legiích třikrát. Také jim byly promíjeny předpoklady pro důstojnické hodnosti jako bylo vyžadované vzdělání. Vláda poskytovala legionářům země s půjčkami a organizovala vytváření zemědělských kolonií zejména v potencionálně problémových oblastech. Například na jižním Slovensku kolonie vznikly z půdy zabrané na základě pozemkové reformy a měly nepochybně strategický význam, protože hlídaly strategické železniční uzly. Republika se obávala možného konfliktu s Maďarskem.

Poněkud kontroverzní bylo opatření, že legionářem je pouze ten, kdo vstoupil do legií před 28. říjnem 1918. Toto datum vzniklo jako celkem logická hranice proti oportunistickým vychytralcům, kteří by chtěli status legionář využít v osobní prospěch. Ale zásadní problém byl v tom, že legie vedly boje v Rusku až do února 1920. Proto nařízení legionáři kritizovali a mnoho z nich na protest vrátilo vojenská vyznamenání.

V mladém Československu ale zaznívaly i kritické názory na různé výhody  výhody legionářů při hledání zaměstnání ve státních službách. Krajani v USA i jinde zase kritizovali ukončení jejich boje s bolševiky dohodou. Ani legie se neubránily útoku fake news, tozšířila se fáma, že legionáři můžou za ztráty zlatého pokladu. Ne všichni brali legionáři za klíčový prvek při zakládání státu. Mnozí upozorňovali na  upřednostňováni legionářů v armádě (např. hradní stráž byla tvořena jen legionáři) před tzv. Rakušáky, jak byli označováni Češi v Rakousko-Uherské armádě a kterých bojovalo asi 1,4 milionu. Padlých přitom na této straně bylo zhruba desetkrát více než legionářů.

Ovšem ani legionáři nebyli vždy s podobou a stavem nové republiky spokojeni. U mnoha z nich se projevila deziluze po návratu z fronty, častokrát zhoršována postraumatickým stresem. Mnozí si představovali nový stát na principech kolektivní demokracie, s tím, že budou moci výrazněji ovlivňovat dění ve státě. I proto formovali různé spolky. Na počátku šlo především o dvě radikální organizace. Jedna z nich tíhla ke komunismu - Svaz československých legionářů a druhá měla extrémně nacionální názory - Družina československých legionářů. Obě organizace dělaly problémy, ale Družin dokonce vyhrožovala, že její členové vezmou zbraně do svých rukou a zjednají pořádek s Němci a Židy sami, když to nezvládne vláda. To nemohl mnohonárodnostní stát tolerovat a proti Družině zasáhl. Proto Hrad chtěl vytvořit legionářskou organizaci, která bude odpovídat jeho politickému profilu a tak v roce 1921 vznikla Československá obec legionářská, kam vstoupila většina legionářů. Obec byla sice levicová ale ne komunisticky, spíše sociálně či národně demokraticky.

Jiní  bývalí legionáři ventilovali své zážitky i politickou orientaci v literatuře, která se zabývala takřka výhradně legionářkou tématikou a většinou podporovala státotvorné politické uskupení, mezi ně patří například Rudolf Medek nebo František Langer.  Ale dílo dalších legionářů vykazovalo jinou politickou orientaci. Například Josef Kopta napsal knihu zaměřenou antisemitsky. Jiný slavný spisovatel Jaroslav Hašek, otec slavného Vojáka Švějka byl bohém, anarchista a během pobytu v Rusku stál na straně bolševiků.

Z legií také vzešlo několik problematických osobností jako významný český fašista Rudolf Geidl, který představoval příklon k fašismu podle italského vzoru a v roce 1926 založil Národní obec fašistickou. Někteří legionáři se naopak stali komunisty, jako Ludvík Svoboda, pozdější komunistický prezident.

Největší konflikt ale měli legionáři s ministrem financí Aloisem Rašínem, který prohlásil slavnou větu „Za službu vlasti se neplatí.“ Ten byl zaměřený právě proti nárokům legionářů. Alois Rašín ho vyhlásil 10. prosince 1922 na sjezdu Mladé národní demokracie, a i když to tiskem nevyšel, Rašín si za výrokem tvrdošíjně stál. To samozřejmě rozhořčilo legionářské organizace. Ty protestovaly a chtěly Aloise Rašína i žalovat. Spory trvaly dlouho a musel do nich vstoupit i Masaryk. Incident tak skončil atentátem na Aloise Rašína. Přestože atentátníkem byl bývalý komunista, Rašínova první slova, když se probral v nemocnici prý byla: „Legionář. Viďte?“, protože předpokládal, že za útotekem stál legionář.