Tragická smrt Jana Patočky: Umučila největšího českého filozofa StB?

 Když se Jan Patočka v roce 1977 stal mluvčím Charty leckoho tím překvapil. Filozof se totiž celý život politiky stranil a nikdo nečekal, že v pokročilém věku svůj názor změní. Jenomže tento krok pro Patočku nepředstavoval politické vyjádření, jako snahu dostát „péči o duši", kterou považoval za hlavní náplň filozofie.

Inspiroval sem antickým filozofem Platónem. Podle Patočky péče o duši vyvádí člověka z jeho přirozeného egocentrismu a vede ho k tomu, co je všem lidem společné. Jednou nauku přímo nazval „výchovou ke svobodě“. Proto se péče o duši projevuje především v komunitním životě, v podstatě jde zároveň také o péči o obec. Tu ovšem nemají na starosti jen vlády a politikové, ale především filosofové, kteří mají politiky kritizovat a zásobovat myšlenkami. Jen v krajní nouzi má filozof přímo zakročit. Jenomže situace kolem roku 1977 byla pro Patočku právě takovouto krizí společnosti. Filozofie tvořila hlavní náplň celého Patočkova života a to přesto, že se „vědecké“ filozofii mohl věnovat v podstatě jenom osm let. Většina jeho filozofických spisů ani nemohla během jeho života vyjít. Ne snad proto, že by v nich nějak výrazně vystupoval proti vládnoucímu režimu, na to byla jeho fenomenologická filozofie příliš teoretická. Problém byl jednoduše v tom, že komunisté odmítali filozofii jako disciplínu a na univerzitách ji neblaze proslulou výukou marxismu a leninismu.

Přitom Patočkova akademická kariéra za první republika začala velice slibně. Na Karlově univerzitě studoval romanistiku, slavistiku a filosofii a dostal se na několik stáží na zahraniční univerzity, včetně slavné pařížské Sorbony a předních univerzit v Německu. Jeho studium ve Freiburgu pod zakladatelem filosofické fenomenologie Edmunda Husserla udalo základní směřování Patočkovy filozofie. Poté následovalo působení na gymnáziu a čekání na možnost vyučovat na univerzitě, tak jak bylo za první republiky obvyklé. Když roku 1936 získal docenturu, byl akademické pozici už blízko, ale vypuknutí 2. světové války a zavření vysokých škol znamenalo další odklad. Ke konci války mu bylo dokonce zakázáno vyučování i na gymnáziu a skončil jako tunelář.

Mezi roky 1945-49 působil jako soukromý docent, jeho šanci na pozici na Masarykově univerzitě byla zkomplikována komunistickým převratem. Nakonec alespoň získá místo vědeckého pracovníka při Pedagogickém ústavu Akademie věd. Zde se věnuje především vydávání Komenského díla, který byl i pro komunisty nezávadný. Postupně získává zahraniční renomé a když přijde Pražské Jaro, konečně získá i profesuru na Univerzitě Karlově. Ovšem ta mu vydrží jen do roku 1972, kdy je předčasně penzionován. Už během pražského jara byl totiž osloven reformně naladěnými intelektuály, aby se přidal na jejich stranu, ale Patočka politickou angažovanost odmítá. Byl ochotný se veřejně zasazovat za reformu Akademie věd a českého vědeckého života. I to stačilo, aby upadl v nemilost režimu.

Nesměl se zúčastnit ani filozofické konference v ideologicky spřízněném Bulharsku, Patočka ale zvládl odletět dříve než mu příslušníci stihli zabavit pas. Z konference už ho nemohli vyhodit, protože se jí zúčastnili i západní akademici a mohlo by to způsobit mezinárodní poprask. Proto mu alespoň neumožnili přednést celý připravený referát. Přes perzekuci režimem pokračuje ve výuce filozofie v rámci bytových seminářů a svá díla vydává v samizdatu, protože se octil na černé listině komunistů, což znamenalo zákaz publikování. V tomto prostředí se také seznámí a sblíží s mnoha disidenty.

Zásadní střetnutí s komunistickou mocí přišlo o tři roky později a skončilo kupodivu úspěchem. Když se Patočka dozvěděl o skandálním odsouzení skupiny undergroundových rockerů. Patočka byl milovník orchestrální hudby a styl undergourndu byl pro něj patrně odpudivý, ale rozhodl se zastavit takové flagrantní porušení základních lidských práv. Získal 30 podpisů významných osobností k petici za jejich propuštění. Kupodivu to zafungovala a muzikanti byli propuštěni. Patočka vtiskl Chartě obecně solidární ráz, který zásadně ovlivni podobu pozdějšího Občanského fóra, které stálo za Sametovou revolucí. Byl duchovním otcem hesel jako „Nejsme jako oni“ a „nepolitické politiky".

V momentě kdy se rozhodne do politiky vstoupit, tak už nezaváhá a přijme i roli mluvčího Charty, která sebou nese značná rizika. A opravdu se to Patočkovi vymstilo – 13. března 1977 umírá na infarkt po několikátém mnohohodinovém výslechu Státní bezpečnosti, který se na smrti sedmdesátiletého filozofa nepochybně podílel. Jan Patočka ale strašil komunistický režim i po své smrti. Jeho pohřeb se stal jakousi demonstrací na podporu charty 77 a obecně boje za lidská práva. A představitelé Stb to moc dobře věděli a filosofa nenechali ani v klidu spočinout ani po smrti. Jeho pohřeb se snažili narušit všemi možnými způsoby od přísných kontrol účastníků, až po opakovanou jízdě na terénních motorkách v okolí hřbitova a několika přelety vojenských vrtulníků.