17. listopad neovlivnil jen politiku. Co se stalo s hrady a zámky?

Česká republika skutečně patří mezi nejbohatší země světa, co se týče nemovitých památek, konkrétně hradů, zámků, hrádků, zámečků, tvrzí, paláců a měšťanských domů. Málo kdo si též uvědomuje, že nejde jen o kvantitu, ale též kvalitu. Byť jsou světově věhlasné například zámky ve Francii podél řeky Loiry, jejich interiéry mnohdy nenabízí mnoho, naopak české zámky mnohdy překypují pestrostí nábytku, obrazů a dalších dekorací. Naproti tomu je možné v České republice najít druhý extrém, tedy hrady a zámky, které naopak chátrají nebo už pomalu padají. Jejich osud mnohdy určila právě polistopadová revoluce.

Novodobý vývoj v otázce šlechty a tím i jejich rezidencí začal už po roce 1918. Konkrétně v roce 1919, kdy na základě pozemkové reformy přišla šlechta o značnou část svých pozemků, ať už se jednalo o pole, lesy, ale i statky a další nemovitosti, což značně snižovalo výnosnost panství. Někteří následně byli nuceni odprodat další část svých pozemků či majetků, jelikož jej nedokázali v rámci okleštěných finančních příjmů spravovat. V některých případech došlo k převodu daného majetku na stát za symbolickou jednu korunu či věnováním. 

Velká část šlechty přišla o majetek po roce 1945 na základě Benešových dekretů. Tento akt byl brán jako odveta vůči kolaborující šlechtě s německým občanstvím. Ovšem i tam, kde nepomohly všeobecné zákony, si tehdejší vláda našla cestu. Řeč je o neblaze známém zákonu Lex Schwarzenberg z roku 1947.

Další zkáza, tentokrát finální, přišla po únoru roku 1948. Po tomto roce, především v 50. letech, docházelo k plošnému zestátňování mimo jiné též šlechtických pozemků a majetků. Mnohé rody odešly do zahraničí. Členové rodů, kteří zůstali, začali pracovat a bydlet jako ostatní, mnohdy ještě v tvrdších podmínkách. Často se dostávali do dolů nebo na jiné méně kvalifikované práce, jelikož s jejich zaměstnáním mohl mít zaměstnavatel problém.

Z mnoha zámků a hradů se staly turistické cíle. Někdy s expozicí bývalých majitelů, jindy zde byla muzea či galerie. Smutným faktem je skutečnost, že původní vybavení se často stěhovalo ze zámku na zámek v rámci umělých expozic a autentičnost daných prostorů velice utrpěla. Namísto příběhu se spíše mluvilo o nábytku a jiném vybavení.

Je též pravdou, že značná část objektů byla zcela znehodnocena a zdemolována. Do zámků a přilehlých hospodářských dvorů se stěhovaly kravíny, jindy armáda, či školy a učiliště.

Zlom nastal až v roce 1989, kdy se po listopadové revoluci do České republiky vrátila demokracie a s ní i mnoho emigrantů, též z řad šlechty. Mnozí však věrně zůstali a během 90. let mohli zažádat o navrácení svých domovů. Od té doby bylo podáno zhruba 200 žádostí o navrácení zámků, polností, lesů, rybníků a dalších nemovitostí. Do současnosti bylo původním majitelům vráceno téměř šest desítek hradů, zámků a zámečků. Patří mezi ně například potomci rodu Lobkowicz, Kinských, Kolowratů, Schwarzenbergů (orlické větve), Sternbergů, Colloredo-Mannsfeldů či Czerninů.

Mnoho dalších zámků se za poslední léta dostala do soukromých rukou, ať už šlechtických, nebo jen movitějších jedinců. V takovém případě byla památka mnohdy zachráněna a v naprosté většině jsou i tyto objekty alespoň částečně zpřístupněné. Naopak smůlu mají jiné objekty, které se sice navrátili původním majitelům, ale vzhledem k jejich dezolátnímu stavu nejsou prostředky na jejich obnovu. Takových památek je u nás také mnoho. Dodnes představují živoucí odraz minulého režimu, nezájmu a lhostejnosti, ze kterého jsme se ale stále příliš neponaučili. Objekty zámků jsou totiž mnohdy skupovány většími investory, kteří ale kupují především pozemky, které jsou součástí koupě nemovitosti, a které pak využijí jako stavební parcely. Samotné hrádky a zámečky, většinou na vesnicích, pak chátrají dál.

Velké zámky a hrady zůstávají často v majetku státu pod správou NPÚ. V některých případech zde pokračují vleklé restituční spory, například na zámku Opočno, Hrubý Rohozec či Bouzov, kdy opět nejvíce trpí daný objekt, do kterého nikdo z obav majetkové ztráty neinvestuje. 

Pozitivní změnou je však celková snaha státní památkové péče i soukromých majitelů zámků a hradů o zpřístupnění objektů a jejich prezentaci v co nejautentičtější podobě. Různé granty, fondy a dotace napomáhají zašlým památkám opět zářit a připomenout nám naši národní hrdost.