Kam zmizela česká šlechta po roce 1918 a 1948?

České země za sebou mají dlouhý historický vývoj. Jen za poslední tisíciletí zde bylo knížectví, království a následně monarchie, která pod tvrdou rukou Habsburků trvala až do roku 1918. Nedávno probíhající oslavy vzniku Československé republiky a začátku nové éry, coby demokratické země, trochu zastínily i určité nešvary a nespravedlnosti té doby. Ty se dotkly především šlechty.

Šlechta přitom neodmyslitelně patřila k vývoji českého státu, ať už v roli velmožů, kteří ještě ve 12. století hráli důležitou roli při udržování rovnováhy v české politice, tak i později, kdy šlechta představovala důležitou oporu, ale i protipól královské moci. Novověk šlechtě přinesl především možnost hospodařit a podnikat, což byl rys, který se s šlechtou „nové éry“ nesl až do 20. století. Mnohá panství disponovala celou řadou podniků, ať už se jednalo o pivovary, lihovary, cukrovary, sklárny, doly či různé manufaktury a vodní a lesní hospodářství.

V rámci toho byla určitá panství dosti soběstačná a vytvářela na první dojem jakýsi stát ve státě. Takový příklad představovalo například jihočeské panství Schwarzenbergů či moravské panství Lichtenštejnů. Lidem se tu však žilo dobře. Pracovní i finanční podmínky byly více než dobré, vztah pána k zaměstnancům byl vlídný. Existoval zde už i jakýsi systém pojištění. To vše byl mnohdy vzor pro nový, nastupující stát, který zde ovšem viděl potenciální nebezpečí a především často vnímal šlechtu jako přežitek starého světa.

Kroky proti šlechtě tak začaly již nedlouho po vzniku republiky v roce 1919, kdy na základě pozemkové reformy přišla šlechta o značnou část svých pozemků, ať už se jednalo o pole, lesy, ale i statky a další nemovitosti, což značně snižovalo výnosnost panství. Někteří následně byli nuceni odprodat další část svých pozemků či majetků, jelikož jej nedokázali v rámci okleštěných finančních příjmů spravovat.

V některých případech došlo k převodu daného majetku na stát za symbolickou jednu korunu či věnováním. Přesto určitý boj proti šlechtě pokračoval. V roce 1920 byl zrušen šlechtický titul a jeho užívání bylo zakázáno, následně i pod hrozbou trestu. Přesto k tomuto porušování během první republiky docházelo. Ke zpřísnění došlo v roce 1936, kdy bylo zakázáno i užívání erbu.

Určitou výjimku tvoří doba protektorátu, kdy byla platnost titulů obnovena. Po druhé světové válce začalo platit opět původní znění bez zavedení sankcí. Přišly ovšem jiné, razantnější kroky. Velká část šlechty přišla o majetek po roce 1945 na základě Benešových dekretů. Tento akt byl brán jako odveta vůči kolaborující šlechtě s německým občanstvím. Ovšem i tam, kde nepomohly všeobecné zákony, si tehdejší vláda našla cestu.

Řeč je o neblaze známém zákonu Lex Schwarzenberg z roku 1947. Šlo de facto o speciální právní normu, vydanou předem proti jedinému rodu – Schwarzenbergů. Cílem bylo zabavit značnou část jejich majetků. Schwarzenbergové stejně jako většina české šlechty přitom nekolaborovali, ba naopak, a měli též české občanství. Přesto tento zavádějící zákon podpořili nejen komunisté, ale i ostatní demokratické strany.

Další zkáza, tentokrát finální, přišla po únoru roku 1948. Po tomto roce, především v 50. letech, docházelo k plošnému zestátňování mimo jiné též šlechtických pozemků a majetků. Mnohé rody odešly do zahraničí. Ještě po roce 1945 zde bylo asi 200 šlechtických rodin, po roce 1948 už jen 40. Jejich členové začali pracovat a bydlet jako ostatní lid, mnohdy ještě v tvrdších podmínkách. Často se dostávali do dolů nebo na jiné méně kvalifikované práce, jelikož s jejich zaměstnáním mohl mít zaměstnavatel problém. Známý je i případ na Českém Šternberku, kde ještě včera místní milostpán byl druhý den průvodce na státním hradě.

Další zlom nastal až po listopadu roku 1989, respektive během 90. let, kdy se do českých zemí opět vrátila demokracie. Status šlechty už nikdy nebyl obnoven tak, jako býval před rokem 1918, ovšem alespoň byly z větší části urovnány křivdy minulého režimu. Mezi rody dávné šlechty u nás dodnes najdeme rodinné příslušníky například Lobkoviců, Kinských, Kolovratů, Schwarzenbergů, Šternberků, Colloredo-Mannsfeldů či Černínů.