Jak se vraždí na objednávku? Skuteční nájemní vrazi neodpovídají filmovému obrazu

Hned na začátku je třeba upozornit na jednu očividnou, ale poměrně důležitou skutečnost. To, co o fungování nájemných vrahů víme, zjistili policisté a výzkumníci především na základě odhalených případů. Pokud by, teoreticky, existoval nějaký „filmový zabiják“, který dokáže spáchat „dokonalý zločin“ a unikat spravedlnosti, moc bychom toho o něm proto nevěděli.

Udělat si ucelený obrázek o tom, jak byznys s vraždami za peníze funguje, je těžké. V zemích s vysokou kriminalitou nebo nefungující státní správou je situace jiná, než například v západoevropských státech nebo v Severní Americe. Z dostupných studií, které zkoumaly odhalené kriminální případy na Západě, se nicméně zdá, že ve většině států tvoří vraždy na objednávku mezi 2 % a 5 % všech případů vražd.

Studie Australského institutu kriminologie zjistila, že mezi lety 1989 a 2002 byla 2 % všech vražd, nebo pokusů o ně, spáchána „na objednávku“. Ve Skotsku to mezi lety 1993 a 2002 bylo téměř 5 %. Podle týdeníku Washington city Paper, který zkoumal americké vládní statistiky za rok 2010, připadaly na tuto kategorii 3,2 % všech vyšetřených vražd.

V roce 2014 zpracovali vědci z Birminghamské městské univerzity studii, která sledovala tento „fenomén“ v období mezi lety 1974 a 2013 a nalezli 27 případů nájemných vražd. Detailně pak zkoumali jednotlivé případy a pokusili se odhalit, kdo jsou vlastně nájemní vrazi a co je jejich motivací. Došli přitom k pozoruhodným závěrům.

Průměrná cena za jeden takový zločin byla zhruba 15 000 liber. Nejnižší vyplacená částka byla 200 liber, naopak jeden zabiják si přišel na 100 000 liber. K podobným číslům dospěli i v Asutrálii, kde se částky pohybovaly mezi 500 a 100 000 dolary, průměrná „mzda“ pak byla 16 500 dolarů.

Jako nejčastější důvody britská studie uváděla různé obchodní rozepře nebo neshody mezi partnery. V případě australské studie byly vztahové rozepře nebo rozvody motivací v pětině případů. V 16 % byly důvodem peníze. Méně než čtvrtina případů pak měla souvislost s organizovaným zločinem.

Nájemnými zabijáky byli nejčastěji muži mezi 25 a 49 lety. Preferovanou vražednou metodou bylo použití střelné zbraně, většinou pistole. Některé oběti však byly také ubodány, ubity nebo uškrceny. K vraždám většinou docházelo ve veřejném prostoru, například na parkovišti nebo na ulici.

Přestože se v minulosti objevily různé informace o zabijácích, které je možné objednat například prostřednictvím internetu, dochází podle odborníků ke kontaktu nejčastěji skrze různé prostředníky. Organizovaný zločin má samozřejmě své vlastní kontakty. A právě o takových „profesionálních“ zabijácích se toho ví málo.

Výzkumníci v britské studii například zmiňují případ, kdy byl v roce 2000 v Anglii zabit jeden z členů tamního podsvětí, boss Frank McPhee. Do hlavy ho zasáhla jediná kulka. Vrah použil pušku s dalekohledem, případ však nebyl nikdy vyřešen. „Přiznáváme, že náš výzkum pracuje jen s těmi zabijáky, které se podařilo chytit. Samozřejmě je možné, že ti, kterým se podařilo zůstat na svobodě, mohou představovat úplně jiný typ, než jaký jsme popsali.“