Židovské postoje k holocaustu: Byl Hitler Boží služebník?

Během svého hrozivého pobytu v Osvětimi se trojice židovských rabínů rozhodla postavit Boha před soud za dopuštění utrpení, kterého byli vystavěni Židé během holocaustu. Podle Elieho Wiesela, židovský myslitele a svědka události, Bůh nebyl přímo shledán vinným, ale byl shledán dlužníkem Židů. 

Tato příhoda bývá často citována jako doklad toho, že holocaust vedl k naprosté proměně židovského myšlení. Že existuje židovská víra „před“ Osvětimí a „ po Osvětimi“, jak zní titul knihy hlavního zastánce tohoto přístupu a předního hlasu „teologie holocaustu“, rabína Richarda Rubensteina. Podle Rubensteina Osvětim dokázala, že Bůh není a že Židé s ním nemají žádnou zvláštní smlouvu, zaručujícím jím spasení.

Wiesel, hlavní propagátor termínu holocaust, nahlížel holocaust z jiné perspektivy. Považoval jej za mystickou a naprosto neuchopitelnou záležitost, které nerozumí ani přeživší. Osvětim byla pro něj výronem naprostého zla, „nočního království“, totálně cizího světa nacházejícího se mimo historii i mimo lidské vědomí.

Podle kritiků však tímto způsobem Wiesel podlomil historické pozadí holocaustu a jeho návaznost na dějiny pronásledování Židů. Podle nich Wiesel vykresluje holocaust jako něco, co už se stalo a nemůže se opakovat a z čeho se nelze poučit pro budoucnost.

Biblické obrazy 

Zatímco Rubenstein a Wiesel se na holocaust dívají z filozofického pohledu, řada židovských proudů se jej pokouší interpretovat na základě biblických textů a z náboženského hlediska. Podle jedné teorie byl holocaust dalším projevem nespokojenosti Boha s jeho vyvoleným lidem a trestem za jeho hříchy. Za jaký hřích byli židé potrestáni, se liší. Podle některých židovských učenců to byl za odklon od ortodoxního k liberálnímu židovství, podle jiných byla důvodem sionistické snažení se o návrat do Svaté země předtím, než k tomu nastal Bohem stanovený čas. Některé přístupy daný hřích vůbec nespecifikují.

Podle jiných teologických přístupů Židé se během holocaustu stali Izáky, nevinnými osobami obětovanými Bohu pro zkoušku židovské víry. Jiným biblickým modelem je Jób, soužený utrpením jako zkouškou toho, zda věří v existenci Boha, v jeho moc a dobrotu.

Liberální rabín Ignaz Maybaum tvrdil, že Židé během holocaustu na sebe vzali úlohu „trpícího služebníka“ z knihy Izajáš a zástupně trpěli za hříchy ostatních lidí (v křesťanské teologie je trpícím služebníkem Ježíš). Maybaum šel dokonce tak daleko, že označoval Hitlera za Božího služebníka, podobně jako byl za Božího služebníka v bibli označen babylónský král Nebukadnesar II., odpovědný za zničení Jeruzalémského chrámu a odvlečení Židů z Palestiny. Maybaum argumentoval, že služba těchto krutovládců Bohu spočívala v tom, že se stali symboly zla, které musí lidstvo odmítnout.

Výpovědi přeživších odhalují, že mezi nimi existuje podobně rozmanité postoje jako mezi židovskými teology a filozofy. Někteří dále pokračovali ve víře s tím, že Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Jiní přestali věřit s tím, že pokud Bůh mohl činit zázraky v Egyptě a Izraeli, není důvod, aby je neučinil k záchraně svého lidu během holocaustu.

Podle jednoho židovského příběhu se na tento rozpor ptali chasidského rabína, který během holocaustu ztratil ženu a 11 dětí. Rabi odvětil, že skutečnost, že Židé holocaust přežili a stále věří, je největším zázrakem ze všech.