Masakr spojeneckých letců: Hitler dal zavraždit 50 zajatců, byli mezi nimi i Češi

Útěk s tak tragickou dohrou měl výraznou českou stopu, mezi dvěma stovkami mužů, kteří měli uprchnout, byli totiž také tři příslušníci čs. perutí britského Královského letectva. Někteří uprchlíci se dostali i na území někdejšího Československa, ať už do Sudet či protektorátu, kde ovšem jejich cesta skončila. Ti šťastnější se vrátili za ostnatý drát, jiní však u Liberce či Ostravy nalezli smrt rukama příslušníků gestapa, kteří bez ohledů na Ženevské konvence splnili Hitlerův rozkaz.

Mezi zavražděnými byl i Arnošt Valenta, radiotelegrafista 311. bombardovací perutě, který se v zajetí ocitl v únoru 1941, kdy jeho stroj omylem přistál v okupované Francii. Nakonec se ocitl v táboře známém jako Stalag Luft III, kde se brzy osvědčil jako schopný organizátor i vyjednavač a "kšeftař" s německými strážnými. Díky Valentově snaze se řadu z mužů vybraných k útěku podařilo vybavit falešnými doklady, právě on totiž získal nezbytný fotoaparát.

Nakonec však byl mezi padesátkou mužů, které nacisté jako odplatu za smělost útěku zavraždili, spolu s dalšími devíti letci jej 31. března 1944 zastřelili příslušníci vratislavského gestapa cestou ze Zhořelce do Zaháně. Lépe dopadli další dva Čechoslováci, Bedřich Dvořák a Ivo Tonder, kteří zbytek války strávili na hradě Colditz, kde byla speciální věznice pro prominentní zajatce či notorické "útěkáře". Ze všech uprchlíků se do Británie nakonec podařilo dostat jen třem letcům.

Útěk z tábora pro 10.000 zajatců, který ležel u Zaháně, tedy asi sto kilometrů severně od Liberce, se začal chystat už koncem roku 1942. Do čela tajného výboru se postavil jihoafrický pilot Roger Bushell, pod jehož vedením se zajatci v dubnu 1943 nejen pustili do kopání trojice tunelů pojmenovaných Dick, Tom a Harry vedoucích za plot tábora, ale také se intenzivně zabývali vybavením uprchlíků. Ti místo svých potrhaných uniforem dostali civilní šaty i padělané doklady.

Kopaní trvalo tři čtvrtě roku a v lednu 1944 byl dokončen jen Harry - Toma totiž objevili a zničili Němci, práce na Dickovi ukončili sami zajatci. O náročnosti akce svědčí inventura v táboře, která po útěku odhalila, že na vyhloubení, vyztužení a osvětlení tunelů se použilo 90 postelí, 52 stolů, přes 30 židlí, asi 2000 kusů příborů, 250 hrnků nebo 1700 přikrývek. V tunelech nechyběla ventilace a dráha z dřevěných kolejnic. Vykopaný písek zajatci roznášeli po táboře v upravených kalhotách.

Veškerá námaha však přišla vniveč kvůli chybě při odhadu vzdálenosti. Když v tmavé noci zajatci odkopali poslední úsek, zjistili, že 111 metrů dlouhý a půl metru vysoký tunel vedoucí asi osm metrů pod povrchem nekončí v blízkém lesíku, ale na volném prostranství před ním. Přesto se před rozedněním podařilo tunelem uprchnout 38 dvojic, další čtyři uprchlíky ale chytili prakticky ihned strážní a zbytek připravených mužů se místo útěku snažil rychle vrátit do svých baráků.

Nad ránem 25. března 1944 se pak rozběhla jedna z největších pátracích akcí nacistického Německa, do které se zapojilo na 70.000 lidí. Zuřící Adolf Hitler nejprve přikázal, aby byli všichni chycení uprchlíci zastřeleni a přestože se mu to Hermann Göring i další prominentní nacisté snažili rozmluvit, nakonec vůdce přikázal pozabíjet více než polovinu z těch, které se podaří dopadnout. Navenek to - s ohledem na válečná pravidla - mělo vypadat tak, že byli zastřeleni na útěku.

Tragický osud uprchlíků - do té doby se Němci proti západním zajatcům takové drakonické tresty neodvážili použít - vyvolal ve Velké Británii velké rozhořčení a Britové byli odhodlaní vrahy za každou cenu dopadnout. Zvláštní vyšetřovací komisi je podařilo dopadnout dva roky po konci války a v červenci 1947 začal hlavní proces. V souvislosti s vraždami uprchlých letců na vynesly soudy nad téměř dvěma desítkami pachatelů - velitelů i i vykonavatelů rozkazů - trest smrti.