Milovaný i nenáviděný? Dubček podepsal okupaci Československa, zabil se v autě

Na vrchol mocenské pyramidy vynesl Dubčeka frakční boj ve vedení KSČ. Jeho volba prvním tajemníkem strany v lednu 1968 byla kompromisem mezi táborem reformistů a konzervativním křídlem. Dubčekovi se ale podařilo názorové proudy ve straně spojit a v očích veřejnosti se stal tribunem počínajícího obrodného procesu.

Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy byl Dubček spolu s dalšími členy vedení KSČ internován v Moskvě, kde pod nátlakem podepsal protokol stvrzující okupaci. Právě tato skutečnost se stala základem Dubčekova rozporuplného hodnocení. Zatímco pro jedny zůstal hrdinou boje za svobodu, demokracii a humanismus, jiní mu dodnes vyčítají slabost a nerozhodnost. Loni v lednu vzbudil pozornost i kritiku český prezident Miloš Zeman, který při návštěvě Slovenska, řekl, že by bylo vhodné se zamyslet, proč se po okupaci Československa v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy našel mezi tehdejší politickou elitou pouze jeden statečný člověk, a to František Kriegel, a "proč se všichni ostatní podělali hrůzou".

Alexander Dubček se narodil 27. listopadu 1921 v obci Uhrovec nedaleko Topoľčan. Většinu mládí však prožil v Sovětském svazu, kam odešel spolu se svými rodiči. Na Slovensko se vrátil v roce 1938, a nedlouho poté vstoupil do komunistické strany. Koncem války se zúčastnil Slovenského národního povstání a byl raněn.

V padesátých letech prošel řadou stranických a státních funkcí a také vystudovala pověstnou "vokovickou Sorbonu", tedy Vysokou školu politickou ÚV KSČ v Praze. V roce 1963 byl zvolen členem předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) a prvním tajemníkem téhož orgánu v Komunistické straně Slovenska. Na vrchol mocenské pyramidy vystoupal 5. ledna 1968, kdy ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ nahradil prezidenta Antonína Novotného.

Obrodný proces dostal 21. srpna 1968 dramatickou tečku v podobě vojenské intervence členů Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem. V následujícím období normalizace nebylo pro Dubčeka ve veřejném životě místo. V dubnu 1969 byl sesazen z postu prvního tajemníka ÚV KSČ a ze všech stranických funkcí. Na krátký čas se ještě stal předsedou Federálního shromáždění (v této funkci mimo jiné podepsal neblaze proslulý "pendrekový zákon", který uděloval mimořádné pravomoci policejním složkám a byl zneužíván k perzekuci lidí) a poté velvyslancem Československa v Turecku. Byla to ale už jen labutí píseň Dubčekovy politické kariéry.

V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a v následujícím období pracoval jako dělník a technický úředník žijící pod dohledem Státní bezpečnosti. Z ústraní vystoupil částečně až po nástupu Michaila Gorbačova k moci.

S pádem komunismu na podzim 1989 začala Dubčekova politická hvězda znovu stoupat. Zejména na rodném Slovensku stále velmi populární politik byl v polovině prosince navržen na funkci prezidenta. O nejvyšší ústavní post se však hodlal ucházet i někdejší disident a hlavní tvář sametové revoluce Václav Havel. Po řadě jednání Dubček, byť nerad, souhlasil s tím, že se místo prezidentského postu ujme křesla předsedy parlamentu. Do Federálního shromáždění ČSSR byl kooptován 28. prosince a ještě týž den v jeho čele nahradil Stanislava Kukrála. Předsedou zákonodárného sboru byl až do léta 1992.

O Dubčekovi, jenž se v březnu 1992 stal předsedou Sociálně demokratické strany Slovenska, se v souvislosti s rozpadem federace uvažovalo také jako o možném prezidentovi samostatné Slovenské republiky. Jejího vzniku se však Dubček nedožil.

Ráno 1. září 1992 nasedl politik do služebního BMW a vydal se na cestu z Bratislavy do Prahy. Na 88. kilometru dálnice D1 dostala jeho limuzína v hustém dešti smyk a ve více než stokilometrové rychlosti vyletěla ze silnice. Zatímco řidič vozu měl jen lehká zranění, nepřipoutaný Dubček vyletěl zadním oknem a utrpěl řadu tříštivých zlomenin. Po prvotním ošetření v nemocnici v nedalekém Humpolci byl vrtulníkem přepraven na ARO v Praze na Homolce. Tam také 7. listopadu večer zemřel.

Držitel řady domácích i mezinárodních ocenění byl v lednu 2003 vyznamenán prezidentem Václavem Havlem Řádem Bílého lva I. třídy in memoriam.