KOMENTÁŘ | Dubček se ujal moci před 55 lety. Byl symbolem, nikoliv hybatelem reforem pražského jara

Nástup Dubčeka, který v čele komunistické strany nahradil téměř 15 let vládnoucího Antonína Novotného, ve své době nevyvolal všeobecné nadšení československé společnosti. Do značné míry to vyplývalo z jeho předchozí politické kariéry. Před rokem 1968 ji rozvíjel především na Slovensku (stal se ostatně vůbec prvním Slovákem, který stanul v nejdůležitější funkci společného česko-slovenského státu), v českých zemích nebyl příliš známý. Z toho pramenila určitá nejistota a Dubček si během následujících měsíců teprve získával veřejné sympatie, které po vpádu vojsk pěti států Varšavské smlouvy do Československa přerostly v heroizaci a adoraci. Nepochybně k ní přispěl jeho únos na sovětské území a následný ostře sledovaný návrat z Moskvy.

Dubčekovy životní osudy před rokem 1968 byly spletité. Jeho otec, přesvědčený slovenský komunista Štefan Dubček, ve třicátých letech století odjel i s rodinou pracovat do Sovětského svazu. V předvečer druhé světové války se však vrátil na Slovensko a zapojil se do odbojových aktivit. Podobně se zachoval osmnáctiletý Alexander, který vstoupil do ilegální komunistické strany a posléze se účastnil Slovenského národního povstání, během něhož byl hned dvakrát raněn.

Po válce se Alexander Dubček vydal na profesionální politickou dráhu. Do poloviny 50. let konstantně stoupal hierarchií regionálních struktur komunistické strany na Slovensku, poté byl v roce 1955 coby perspektivní kádr vyslán studovat Vysokou stranickou školu v Moskvě. Během tříletého pobytu zde zažil výrazné proměny, ke kterým v Sovětském svazu docházelo po smrti Josifa Stalina. Jelikož od dob sovětské anabáze své rodiny velmi dobře ovládal ruštinu, mohl pozorně sledovat debaty o problematickém dědictví stalinismu. Patrně v této době dospěl k přesvědčení, že sovětský model socialismu je nutné reformovat.

Po návratu do Československa nastoupil Dubček do ústředních stranických struktur, stal se dokonce tajemníkem ÚV KSČ pro průmysl. Brzy se však dostal do sporu s nejmocnějším mužem v zemi, Antonínem Novotným. Jeho jádrem příznačně nebyla liberalizace systému (i když se Dubček ve srovnání s Novotným stavěl za důslednější rehabilitace osob odsouzených ve vykonstruovaných procesech 50. let), ale národnostní otázka, obzvláště výše investic do slovenského hospodářství a pravomoci slovenských orgánů. V prosinci 1962 byl proto Dubček odeslán zpět na Slovensko.

Následný Dubčekův mocenský vzestup souvisel s rehabilitacemi obětí politických procesů. Již v dubnu 1963 nahradil v pozici prvního muže slovenské komunistické strany Karola Bacílka, jehož pozice se v souvislosti se zjištěními Kolderovy rehabilitační komise stala neudržitelnou. Díky tomu zasedl také v předsednictvu ÚV KSČ, klíčovém mocenském orgánu v Československu. Dubčekovy spory s Novotným se v následujících letech točily primárně okolo míry centralismu a autonomie slovenských orgánů. O nevraživosti obou mužů snad nejlépe vypovídá skutečnost, že druhý jmenovaný nechal Dubčeka sledovat Státní bezpečností.

Dubček byl příznivcem posilování kompetencí slovenských orgánů a zároveň sympatizoval s tendencemi reformovat státní socialismus. Díky tomu představoval průsečík dvou hlavních proudů odpůrců Novotného v KSČ. Právě v tom je třeba hledat důvod, proč byl počátkem roku 1968 vybrán za jeho nástupce. Ačkoliv nepatřil k hlavním iniciátorům hlubokých reforem, které strana začátkem dubna představila ve známém Akčním programu, přijal je do velké míry za své. Ve chvíli, kdy KSČ přestala být hlavním hybatelem změn a o slovo se stále více hlásila aktivizovaná společnost, která posouvala mantinely liberalizace dál, než Dubček preferoval, nebyl ochoten vývoj represivně usměrnit v souladu s požadavky domácích dogmatiků i vedení Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy. V tom spočíval jeho klíčový přínos. 

Dubček se tedy stal symbolem z dnešního pohledu snad až nerealistických očekávání, které zastavila srpnová okupace. K jeho dobové popularitě jistě přispívalo i lidské a přirozené vystupování, které se značně lišilo od valné části komunistických předáků. Dnešní historici jsou však k jeho působení v letech 1968 a 1969 o poznání kritičtější. Často poukazují na jeho tendence improvizovat a jednat nahodile bez jasně definované strategie i neschopnost dohlédnout reakci zemí Varšavské smlouvy na vývoj v Československu. Během nechvalně známých moskevských rozhovorů, které po vojenském obsazení země následovaly, nedokázal ustát enormní tlak a jeho zdánlivá snaha o dosažení kompromisu ve skutečnosti znamenala kapitulaci před požadavky Kremlu.

Ke zmíněnému hodnocení, které je ze strany českých historiků kritičtější než ze strany jejich zahraničních, především slovenských kolegů, přispívá i nedůstojný způsob jeho odchodu z nejvyšších funkcí. I ve chvíli, kdy jej v dubnu 1969 v čele KSČ nahradil Gustáv Husák a jasně se ukazovalo se, že záchrana alespoň okleštěného reformního programu je iluzí, přijal post předsedy parlamentu a setrval ve stranickém předsednictvu. Z titulu předsedy Federálního shromáždění se pak rok po invazi podílel na přijetí zákonného opatření, jež umožňovalo tvrdé potlačení protestů proti nastupující "normalizaci". Ani to jej však neuchránilo před politickým pádem a degradací na velvyslance v Turecku, která předcházela jeho vyloučení ze strany.

Na rozdíl od mnoha reformních komunistů z roku 1968 se Dubček výrazněji nezapojil do opozičních aktivit. Až do sklonku 80. let byl ve veřejném prostoru přítomný především jako normalizační ekipou kritizovaná personifikace pražského jara. Na scénu se částečně vrátil během gorbačovovské perestrojky, kdy mu bylo umožněno vycestovat do Itálie převzít čestný doktorát boloňské univerzity a následně také promluvit ve vysílání maďarské televize i rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Jeho vystoupení na manifestacích provázejících pád diktatury KSČ v listopadu 1989 ale zřetelně ukázala, že Dubček je skutečně daleko více symbolem předchozí snahy o rozvolnění diktatury a vzdoru proti diktátu Moskvy než politikem s jasnou vizí pro přelomové změny, k nimž Československo směřovalo. To z něj ostatně rychle v očích mnoha tehdejších klíčových aktérů učinilo nepřijatelného kandidáta na prezidentský úřad, na který jistou dobu pomýšlel.

Dubčekovou labutí písní se stalo jeho působení v pozici předsedy Federálního shromáždění na počátku 90. let. Jeho další politické angažmá ve slovenské sociální demokracii, jejímž se na jaře 1992 stal předsedou, utnula smrt v důsledku zranění, která utrpěl při autonehodě na podzim téhož roku. Její vyšetřování provázely divoké spekulace a konspirační teorie, jak je ostatně typické u tragických skonů známých a symbolických osobností. Tou Dubček přes svou rozporuplnou politickou dráhu zůstává dodnes.

Autor je historik.