Československo v tom nebylo samo. Které další komunistické země si prošly invazí?

Jako příklad můžeme uvést Maďarsko. I v něm sílily, a to už v 50. letech charakterizovaných obdobně jako v Československou represemi odpůrců nově etablovaného komunistického režimu. Ty vyvrcholily v masové povstání na podzim 1956, kdy dokonce skutečně reálně hrozil pád režimu, na což okamžitě zareagoval Sovětský svaz. Maďarský premiér Imre Nagy prosazoval vystoupení z Varšavské smlouvy a neutralitu po vzoru sousedního Rakouska. 

Býval by se komunistický režim v Maďarsku opravdu zhroutil, kdyby tou dobou neprobíhala Suezská krize. Dodnes panuje přesvědčení, že mezi Sovětským svazem a západními mocnostmi došlo k uzavření tajné dohody - západ nebude zasahovat do situace v Maďarsku výměnou za to, že Moskva nebude posilovat svůj vliv na Blízkém východě. Informoval o tom László KONTLER ve své knize Dějiny Maďarska. 

Maďaři však nejsou žádná ořezávátka a rozhodli se sovětským vojákům neúspěšně vzdorovat. Po krvavých protestech, které doprovázely i bombové útoky na Budapešť, došlo nakonec ke svržení dosavadního maďarského premiéra Imreho Nagyho, a dosazení Sovětskému svazu věrného Jánose Kadára. Nagy a jeho blízcí pracovníci byli popraveni, případně uvěznění, za sabotáž. I tak byla režim Jánose Kadára charakterizována jako jeden z nejliberálnějších v bývalém Východním bloku.

Základní myšlenkou následně instalované doktríny "gulášový socialismus" byla totiž teze, že kdo není proti režimu, je na jeho straně. V Maďarsku bylo například možné poslouchat západní televizi, chodit do kostela, a nezúčastňovat se prorežimních aktivit. Reformní síly nejvíc posílily v 80. letech, kdy se začaly objevovat i v dalších socialistických zemích, včetně samotného Sovětského svazu.

Maďarsko však není jediným komunistickým státem, který by byl "neposlušný". Už v létě 1956 krátce před maďarským povstáním došlo ke vzpouře polských dělníků. Polští komunisté si s ním sice dokázali hravě poradit bez potřeby "bratrské pomoci", ale i tak jím byli značně zaskočení. Důvodem byla nespokojenost s pracovními podmínkami. Počet mrtvých se pohybuje v řádu stovek.

A nezapomínejme také ne Východní Německo, které po smrti J. V. Stalina a nástupu Nikity Chruščova do čela Sovětského svazu v roce 1953 očekávalo liberalizaci poměrů. Kdo byl v tehdejší NDR nespokojený, mohl sice využít útěku před tou dobou ještě otevřený Berlín, ale o to zřejmě východoněmečtí dělníci nestáli. Pouze si socialismus představovali jinak, s "lidskou tváří".

Odpor vůči zachovávání statusu quo z Chruščovovy strany nakonec vyústil v celostátní demonstrace, jejichž záminkou bylo úsilí o zvyšování výroby. Maďarsko, Polsko a NDR byli nakonec jedním z těch nejaktivnějších iniciátorů rozpadu Východního bloku, i když je třeba připomenout, že velkou roli sehrál Sovětský svaz, který už do záležitostí svých satelitů nezasahoval.