Dětem začaly letní prázdniny. Jak vypadal konec školního roku za Marie Terezie?

O školním vysvědčení se zmiňuje již Všeobecný školní řád vydaný císařovnou Marií Terezií dne 6. prosince 1774. Tento soubor předpisů výrazně reformoval školství, především zavedl povinnou školní docházku a mimo jiné právě i povinnost vydávat žákům vysvědčení. To se od toho dnešního značně odlišovalo. Děti úřední dokument nedostávaly každé pololetí, tedy dvakrát za školní rok, jako je tomu dnes, ale až na konci absolvování celé povinné školní docházky – ve věku dvanácti let a poté, co školu navštěvovaly šest let. 
 
Během 19. století a na počátku století následujícího se udělovaly ve školách celkem tři druhy vysvědčení, a to vysvědčení propouštěcí, vysvědčení na odchodnou a vysvědčení frekventační. Vyplněný formulář s názvem „Vysvědčení na propuštěnou ze školy“ nebo také „Propouštěcí vysvědčení“ se žákům dával ve chvíli, kdy dovršili věk dvanácti let a zároveň prokázali znalost předepsané látky z náboženství, čtení, psaní a počítání. K propouštěcímu vysvědčení děti mnohdy dostávaly i zvláštní brožurky výchovného charakteru, tzv. „rady na cestu do života“, které obsahovaly morální pravidla.

Vysvědčení na odchodnou ze školy bylo určeno pro žáky, kteří sice měli věk patřičný k opuštění školy, ovšem chyběly jim doposud potřebné vědomosti. Na rozdíl od vysvědčení propouštěcího tak tento dokument neobsahoval žádné známky. Frekventační vysvědčení obdrželi ti žáci, kteří pokračovali ve školní docházce na škole střední. Obsahovalo slovní hodnocení a klasifikaci v předmětech náboženství, vyučovacím jazyce a počítání. 
 
Změna ve vydávání vysvědčení nastala úpravou legislativy v roce 1870. Od té doby na obecných školách děti dostávaly klasifikační zprávu za každé čtvrtletí. Jako hodnocení se již tehdy používaly číselné známky. Každou zprávu museli rodiče žáka podepsat, čímž dokázali, že se s jejím obsahem seznámili. V roce 1903 se na měšťanských školách zavedlo již vydávání vysvědčení namísto zpráv na konci druhého a čtvrtého čtvrtletí. Žáci tak začali vysvědčení dostávat tak často jako dnes, tedy dvakrát za školní rok. 
 
A jakým způsobem byli žáci na vysvědčení hodnoceni? Až do roku 1884 se užívala čtyřstupňová klasifikační tabulka, poté se přešlo na známkování pětistupňové. Školní a vyučovací školní řad z roku 1905 zavedl dodnes užívané pětistupňové hodnocení, tedy (1) výborný, (2) chvalitebný, (3) dobrý, (4) dostatečný a (5) nedostatečný. Známkovala se i pilnost, taktéž pěti stupni, a to (1) vytrvalá, (2) náležitá, (3) dostatečná, (4) nestálá a (5) nepatrná. Na vysvědčení se objevovala také kolonka „vnější úprava písemných prací“, pro kterou se uplatňovalo známkování: (1) velmi úhledná, (2) úhledná, (3) méně úhledná, (4) neúhledná a (5) nedbalá.

Také mravy se tehdy hodnotily pěti stupni – (1) chvalitebné, (2) uspokojivé, (3) zákonné, (4) méně zákonné a (5) nezákonné. Třístupňová klasifikace chování jak ji známe dnes, vstoupila v platnost až v roce 1937. Pět prospěchových známek a tři stupně z chování se užívaly do roku 1943, kdy tehdejší nacistické ministerstvo školství zavedlo šestistupňovou klasifikaci. Po skončení druhé světové války se znovuzavedlo hodnocení pětistupňové a udrželo se dodnes.