Fotbal. Jaká je historie jednoho z nejoblíbenějších sportů?

Nejstarší doklady o kolektivních hrách podobných dnešnímu fotbalu pocházejí z období starověku. Někdy ve 3. století před naším letopočtem si s jakýmsi míčem ze zvířecí kůže vycpaným peřím kopali staří Číňané. Zhruba ze stejné doby se dochovaly zmínky o podobném sportu i ze starověkého Egypta. Kopací míčové hry znali prokazatelně i obyvatelé starověkého Řecka a Říma, kde byly tyto sportovní aktivity plně podporovány a někdy i praktikovány samotnými státníky. Míčové hry měl údajně velmi v oblibě například Gaius Julius Caesar.

Z antického Říma se hra podobná fotbalu šířila dále do Evropy. Z dob středověku se dochovaly písemné záznamy o takovém sportu z území dnešní Francie, Anglie nebo Itálie. Kopáním s míčem (opět koženým, tentokrát však vycpaným senem nebo slámou) se tehdy bavili hlavně vesničané a chudší měšťané, kteří si touto aktivitou zpříjemňovali chvíle volného času. Tehdejší fotbal se odehrával na ulici nebo jakémkoli volném prostranství. Ve středověkých městech si hráči vybrali jednotlivé městské brány, do nichž se pak snažili míč dokopat – samozřejmě vždy do té brány od soupeře. Fotbal hráli jednotlivci, ale často i stovky lidí najednou. Hra se mnohdy neobešla bez materiálních škod zejména na veřejném majetku, a proto ji některé městské samosprávy zakazovaly. Dochovaly se třeba také písemné stížnosti středověkých církevních hodnostářů, kteří kritizovali hru, protože její hráči rušili svým křikem na ulici bohoslužby v kostelech a rozbíjeli míčem okna chrámů. V Anglii roku 1331 král Eduard III. vydal zákaz hraní fotbalu v bezprostřední blízkosti Westminsterského paláce, protože hluk hráčů z ulice narušoval jednání parlamentu.

Právě Anglie je pokládána za zemi, kde vznikl moderní fotbal. Z tohoto území se dodnes dochovalo největší množství dokladů o tomto sportu, a to od středověku až po 19. století. Z nich víme, že se hře kromě prostých lidí v ulicích intenzivně věnovali také studenti, kteří měli hru jako součást výuky ve školách. Každá vzdělávací instituce si zprvu sama stanovovala pravidla fotbalu, ta si většinou přizpůsobovala aktuálnímu počtu studentů (a tedy i hráčů), rozlohou plochy k dispozici pro hru a jinými možnostmi. Školy se dále musely přizpůsobovat nejrůznějším nařízením. Jak již bylo zmíněno, fotbal omezoval či zakazoval například sám panovník, jindy zase třeba vedení ústavu. Z roku 1555 se kupříkladu dochoval zákaz hry vydaný univerzitou v Oxfordu, stejné omezení vstoupilo v platnost i roku 1571 v Cambridgi.

Zákazy byly ale postupem času uvolňovány, protože se přišlo na to, že sport studentům svědčí více, než trávení času po hospodách, kde propadali alkoholu a hazardu. Sport včetně fotbalu se tedy vrátil do škol a jednotlivé instituce mezi sebou začaly pořádat zápasy. Kvůli tomu bylo ovšem potřeba nejprve sjednotit pravidla hry, protože ty si každá škola určovala sama. K tomu došlo až v průběhu 19. století. V nich se mimo jiné psalo, že se hráči míče nemohou dotýkat rukama, až na brankáře, který ho může zachytit.

Ze škol se fotbal pomalu dostával ven, a tak začaly vznikat první fotbalové kluby a pořádat se zápasy i mezi jednotlivými zeměmi. Na podzim roku 1872 se uskutečnilo utkání mezi Anglií a Skotskem. Od té doby se mezinárodní fotbalové zápasy staly tradicí.