Ukrajinci zažili genocidu už ve 30. letech. Stalin nechal vyhladovět miliony lidí

Lidstvo v průběhu dějin zasáhlo mnoho vln hladomorů. Populace hromadně vymíraly hladem v důsledku přírodních katastrof a následné neúrody, nedostatek potravin také mohl souviset s probíhajícími válečnými konflikty. Vůbec nejhorší příčinu hladomoru lze spatřovat v jeho úmyslném vyvolání, k čemuž došlo za éry Stalina na Ukrajině. Diktátor tak nechal záměrně miliony nevinných lidí vyhladovět.

Masová industrializace a kolektivizace – za tento Stalinův záměr zaplatily životem miliony lidí. Na počátku třicátých let minulého století v důsledku hospodářské krize výrazně klesly ceny obilí, které patřilo mezi hlavní komodity prodávané Sovětským svazem do zahraničí. Finanční prostředky získávané vývozem této suroviny investoval tehdejší režim do industrializace. Ta však probíhala na Stalinovy požadavky velice pomalu a rozvoj v této oblasti se ještě zpomalil právě v souvislosti s krizí. Stalin se situaci rozhodl vyřešit způsobem kolektivizace zemědělství. Rolníci se pochopitelně brzy začali bouřit, jejich odpor byl násilně potlačován. Odpůrce čekalo věznění, deportace do „krutých krajů“ Sovětského svazu, kde s nimi bylo nelidsky zacházeno. Kdo nezemřel zde, byl popraven. Lidem se zabrala nejenom zemědělská půda, ale také úroda i zásoby osení na další období. Někteří zemědělci přišli prakticky o všechno, čím se živili. Následek této politiky byl katastrofální – hladomor. Jeden z nejhorších v moderních dějinách.

Hladomor ve třicátých letech vypukl v celém Sovětském svazu, nejvíce zasaženo bylo území Ukrajiny. Proč zrovna Ukrajina? Právě ukrajinské obyvatelstvo projevovalo vůči bolševikům největší a nejčastější vzdor.

První oběti byly zaznamenány v roce 1932, následující rok hladomor vyvrcholil. Protože se jednalo o záměr tehdejšího režimu, hladovějícím lidem nikdo nepomohl. Stalin naopak popíral veškeré „spekulace“ o hladomoru. Dle odhadů přitom denně hlad zahubil celé vesnice! Smutnou skutečností je, že Stalin nedokázal prodat veškerou zabavovanou úrodu, která tak ve skladech podléhala zkáze místo toho, aby nakrmila trpící obyvatelstvo země.

Hlad, strach, zoufalství a bezmoc. To se stalo v letech 1932 a 1933 každodenní realitou obyvatel Ukrajiny. Svědectvím tehdejších hrůz jsou mimo jiných pramenů dochované dopisy lidí, které situace přímo zasáhla. Takovéto psaní poslala třeba jistá žena z Ukrajiny své matce do Československa:

„My jsme ještě živi, jenom jsme hodně slabí, protože není co jísti a budeme asi musíti z hladu umříti (…) Chleba jsme neviděli již pět měsíců a nyní jsme nuceni již prodávati poslední šaty, abychom to nějak vydrželi, než přijde nějaká pomoc od Vás. Jíme zdechlé koně a psy a prázdné plevy z obilí. Nechtěla jsem Vám to psáti, protože vím, jak se trápíte, ale již to není k vydržení, jaký je zde hlad. Lidé umírají ve vesnicích po deseti, i po dvaceti denně. Člověk cítí stále jenom hlad, a jen chodí a hledá něco k snědku. Prosím Vás snažně, abyste řekla všem známým a dobrým lidem, aby nám něčím přispěli, jinak musíme zemříti hladem a smrt hladem je tak těžká. (…) Kdybyste viděla, drahá maminko, kolik u nás umírá lidí hladem. Lidé vykopávají mrtvoly a jedí je – hrůza je to. U nás mnoho Čechů zemřelo, i Rusů. Vozili je vozama na hřbitov. Dětí-sirotků bylo tolik, že si s nimi nevěděli rady. Tak je sehnali do jedné stodoly a tam je spálili.“

Bez nadsázky bývá hladomor v letech 1932 až 1933 označován jako jedna z národních ukrajinských tragédií a oficiálně byl prohlášen za genocidu.