Žena v domácnosti? V minulosti práce na plný úvazek

Z dochovaných písemných svědectví z období středověku a raného novověku je patrné, že žena měla být dobrou manželkou, matkou a hospodyní. Zatímco ve vyšších společenských kruzích žena zpravidla nebyla na chod domácnosti sama, ve venkovském prostředí musela zvládnout nejenom péči o děti a domácnost, ale také měla na starosti drobné zvířectvo, dojení dobytka, stříhání ovcí a zpracování vlny, výrobu másla, tvarohu a sýra a někdy i prodej na trhu. Důležitým úkolem ženy bylo pečení chleba. Když bylo potřeba, pomohla žena svému muži s výkonem jeho živnosti, se starostí o dobytek nebo při sklizni.

Ještě v industriálním 19. století představovala ideál žena v domácnosti, přičemž se na ní cenila energičnost, laskavost, pracovitost a výkonnost. Nebylo žádoucí, aby žena nějakým způsobem zasahovala do veřejného či politického života. Tento úkol byl ponechán na muži. Typický den městské rodiny by se dal popsat asi následujícím způsobem. Muž brzy ráno odešel do zaměstnání, později zamířily i větší děti do školy. Manželka zůstávala doma, kde měla všechen svůj čas a svou energii věnovat péči o domácnost a menší děti.

Tehdy se začínalo více dbát na kvalitu vařené a servírované stravy, na čistotu těla, domácnosti i oblečení. Šaty musely být vždy čisté a upravené, což platilo i v případě služebnictva. Pokud žena nebyla skvělou hospodyní, byla nepořádná nebo neuměla dobře uvařit, házelo to špatné světlo i na jejího manžela. Dokonce v případě mužova profesního selhání nebo jiného neúspěchu bylo posuzováno, zda se jeho manželka skutečně dobře starala o domácnost a děti, tedy mužovo blaho.

Zpravidla v těžší situaci se ocitaly ženy z chudých poměrů. Na nich totiž spočívalo plné nasazení v domácnosti, protože nemohly mít na pomoc služebnou. V majetnějších rodinách pak byla alespoň jedna služebná samozřejmostí, ovšem každá správná paní domu na její práci dohlížela a organizovala ji. Řízení chodu domácnosti tak pokaždé spočívalo především na manželce, která si v případě jakýchkoli problémů měla poradit sama a nezatěžovat jimi svého muže. Délka pracovní doby ženy výrazně přesahovala délku pracovní doby muže. Ženina práce nebyla oceňována finančně a často nebyla bohužel doceněna vůbec. Vnímala se jako samozřejmost.

Profesor vídeňské univerzity Lorenz von Stein napsal roku 1874 knihu s názvem „Žena na poli národní ekonomie“, ve které napsal, že žena v domácnosti odvádí „práci lásky“, a proto za ní není placena. Profesor práci ženy vyčíslil na dvacet čtyři hodin denně. Žena prakticky tedy neměla volný čas. Mnohdy navíc byla nespravedlivě považována za neschopnou, když třeba kvůli nemoci nebo těhotenství nemohla obvyklé práce vykonávat naplno.

Zmíněná „práce lásky“ se projevila v 19. století také při přípravě pokrmů. Známá Magdalena Dobromila Rettigová přišla s tím, že ženy by měly vařit především s láskou, což byla podstatná změna. Obyčejné vaření tak rázem povýšila na tvůrčí činnost. Úkolem ženy tak bylo tehdy i povýšit kulturu stolování. Domácí strava byla považována za nejlepší a nejkvalitnější, a tak i městská hospodyňka trávila dlouhé hodiny u plotny, zavařovala ovoce i zeleninu a pekla chléb i přesto, že si ho mohla jednoduše koupit u pekaře.

Domácnosti ještě v 19. století nedisponovaly zdrojem vody. Tu bylo proto nutné donášet v nádobách ze studní nebo z kašen, což byla poměrně zdlouhavá a namáhavá činnost. Ve sporácích se zatápělo uhlím nebo dřevem. Ženy také šily a opravovaly šaty a mnohdy zhotovovaly celé ložní prádlo – od draní a čištění peří až po ušití povlaků. O čistotu domácnosti se zpravidla pečovalo každý den – zametala se podlaha, umývalo špinavé nádobí, spravovaly se šaty. Velký úklid byl realizován dvakrát za rok, někdy i vícekrát. Důkladně muselo být uklizeno před Vánocemi a Velikonocemi, před rodinnými oslavami a jinými významnými událostmi.

Praní prádla byl vyhrazován vždy celý den. Většinou byla tato práce prováděna jednou měsíčně. Ideální byla blízká lokalizace rybníku nebo potoka, kde se praní často odehrávalo. Prádlo se pak sušilo a bělilo na trávě. Namáhavé ruční praní prádla bylo běžné ještě v minulém století, i když se již koncem 19. století začalo s výrobou prvních praček. K rozšíření domácích spotřebičů docházelo až po první světové válce, a to jenom velmi pozvolna. Tehdy se také poprvé začaly šířit myšlenky, že je nutné práci ženy v domácnosti ulehčit a zkrátit, což souviselo jistě i se zapojením žen na trhu práce. Jediným zaměstnáním ženy tak už neměla být domácnost.

I Tomáš Garrigue Masaryk považoval za důležité, aby žena nebyla jakýmsi otrokem v domácnosti, ale aby jí muž s chodem domácnosti pomáhal. Jako příklad hodný následování uvedl fungování rodin v Anglii, kde se všichni členové rodiny na domácích pracích už tehdy podílely.