Houby, kůra stromů nebo žáby. Co se jedlo v dobách bídy před 200 lety?

Nouze dokáže být člověku velkou učitelkou. Právě ta stála za spoustou užitečných vynálezů i dobrých nápadů. Nouze o potraviny donutila člověka hledat něco k snědku i tam, kde by ho to v dobách dostatku ani nenapadlo. To se stalo i před více než 200 lety, kdy střední Evropu postihla neúroda obilí. Lidé si s tímto problémem velice rychle poradili tím způsobem, že začali mouku vyrábět z kůry stromů, z kořínků rostlin, brambor nebo ze dřeva. Poměrně chutný chléb prý bylo možné upéct z mouky namleté ze směsi sušených jetelových květů a sušeného mechu. Z brambor se dělala mouka několika způsoby. Mohly se očistit a nechat usušit „na větru a slunci“, poté se mlely na mouku. Tu šlo vyrobit i z brambor vařených, které se nakrájely nebo nastrouhaly na tenké nudličky. I ty se musely nechat usušit, následně se z nich snadno semlela mouka. Bramborová mouka se zpravidla míchala s určitým množstvím mouky žitné, a chléb se tak prý zaručeně povedlo upéct. Nejenom chléb, ale také koláče, knedlíky nebo kaše se daly připravit z mouky ze dřeva, nejlepší údajně byla ze dřeva březového. Některé dochované dobové prameny však hovoří o tom, že březová mouka je vhodná spíše pro krmení dobytka než na pečení lidské stravy.

V novinách z hladového roku 1817 můžeme najít řadu doporučení, jak využít coby zdroj potravy lesy. Denní tisk tehdy přinášel mnoho laciných receptů z hub – například na houbovou polévku, nádivku nebo smaženici. Nejjednodušší a nejlevnější houbový pokrm představovaly čerstvé houby na másle, které se připravovaly takto:

„Musíš též houby tence pokrájet, v studené vodě přemýt, z vody vymačkat a dej je s kouskem másla a trochu solí, trochu kmínem na rendlík, nech je na uhlíčku dusiti, neb pustí mnoho vody, a proto musíš je, mají-li záživné a zdravé býti, tak dlouho na uhlí dusit, až se všecka tato voda stráví; pak přidej ještě kousek másla, trochu zelené petržele, drobně pokrájené, trochu pepře, nech to ještě chvilku dusiti, nesmějí však tak vysmahnouti, až by samé máslo viděti bylo; tu raději lžičku horké vody po chvilkách podlívej, a opět chvilku státi nech. Chceš-li to rozmnožiti, dej k tomu několik rozmíchaných vajec, nech to jen ještě tak dlouho na uhlíčku, až mezi ustavičným mícháním vejce ztuhnou, dej to na mísu na stůl, a několik čerstvě nakopaných, vařených zemčátek k tomu.“

Do lesa se nechodilo pouze na houby, ale také pro jiný zdroj obživy – pro maso. Dnes nám může připadat poněkud zvláštní, že mezi nejčastěji lovená divoká zvířata pro maso patřily veverky. Prokazatelně je lidé jedli již v 15. století, o čemž svědčí několik dochovaných dobových kuchařských předpisů. V lesích se to ve středověku i v 19. století veverkami jen hemžilo, tato malá zvířátka představovala snadnou kořist a navíc bylo jejich maso lahůdkou, kterou si mohla dopřát šlechta i prostý lid. Veverky se podávaly pečené se světlou či tmavou omáčkou, často s ovocem nebo rozinkami.

Příroda poskytovala člověku k snědku také žáby, které se konzumovaly v době bídy před 200 lety, zároveň však byly pochoutkou, jež platila i za zdravé maso. Měly se ovšem jíst pouze žáby zelené, hnědí tvorové a ropuchy se v kuchyni nevyužívaly. Oblíbená byla třeba žabí polévka.