K porážce nacismu přispěli i čs. dobrovolníci. Zvláštní úlohu sehrálo takzvané vládní vojsko

Podle Československé obce legionářské (ČSOL) bojovalo v druhé světové válce v čs. armádě v zahraničí více než 50.000 občanů někdejšího ČSR. Skutečný počet Čechů a Slováků, kteří přešli do ciziny, aby bojovali proti nacistům, se podle ČSOL nedá zjistit. Podle Vojenského historického ústavu prošlo během let 1939-45 československými vojenskými silami na Západě přes 20.000 občanů předválečného Československa. V Databázi příslušníků čs. vojenských jednotek v zahraničí za druhé světové války, kterou spravuje Vojenský historický archiv, je více než 83.000 záznamů.

Mnozí se zapojili do partyzánských jednotek, jenom v Itálii, Sovětském svazu, na Slovensku a Francii se udává na 12.000 členů podzemního hnutí z ČSR. Občané Československa také vstupovali do spojeneckých armád, například francouzské cizinecké legie.

Československá armáda na západě vznikala z dobrovolníků, kteří přecházeli přes Polsko a po jeho porážce přes Maďarsko a Balkán. V lednu 1940 byla ve Francii ustanovena první čs. divize, jejíž dva pluky se zúčastnily bojů na Marně a Loiře. Po pádu Francie se přepravily zbytky divize do Velké Británie, kde se utvořila samostatná brigáda. Tento útvar byl zesílen o asi 7000 mužů protiletadlového pluku. Na Blízkém východě vznikl pěší prapor, který se v roce 1941 zapojil do bojů v Sýrii a poté v severní Africe, mimo jiné při obraně přístavu Tobrúk.

První československá vojenská jednotka v zahraničí za druhé světové války byla oficiálně zřízena dekretem polského prezidenta Ignacyho Moścického ze 3. září 1939 a neformálně se jí říkalo Československý legion. Po napadení Polska Sovětským svazem byl legion 19. září 1939 zajat sovětskou armádou, jen asi dvěma stovkám vojáků se podařilo ještě předtím ustoupit do Rumunska a poté do Francie. Ze sovětské internace později odjelo několik skupin vojáků na Blízký východ a do Francie, zbylá necelá stovka se stala po vypuknutí války na východě základem nově se rodící čs. armády. Skupina se rozrůstala o Čechy a Slováky, kteří v té době pracovali v SSSR, a zejména o ty, kteří byli vězněni v trestaneckých táborech, především Rusíny.

V roce 1942 se v městečku Buzuluk začala pod vedením Ludvíka Svobody formovat československá vojenská jednotka, která do bojů s Němci poprvé zasáhla v březnu 1943 u Sokolova. Vojenský útvar se rozrostl o příslušníky slovenských divizí, které byly nasazeny na východní frontě a kteří přebíhali k Rusům, a později, hlavně díky příchodu zhruba 12.000 volyňských Čechů, se rozšířil na 1. československý armádní sbor. Ten během své cesty do Prahy svedl řadu bitev, mimo jiné prošel boji na Dukle a bitvou o Ostravu.

V závěru války se česká jednotka účastnila v srpnu 1944 pařížského povstání. Ve Velké Británii byla ustavena čs. samostatná obrněná brigáda, která obléhala francouzský přístav Dunkerque, jehož německý velitel podepsal kapitulaci do rukou generála Aloise Lišky. V jugoslávské Slavonii vznikl partyzánský prapor (později brigáda) Jana Žižky, který se účastnil osvobozování Jugoslávie. V dubnu 1945 vznikla v Itálii Československá samostatná brigáda.

Významná je účast československých letců v bojích druhé světové války. Již v prvních měsících války se ve Francii zapojilo do leteckých bojů 146 československých stíhačů, kteří tvořili čtvrtinu francouzských stíhačů. Počet čs. letců vzrostl pak ve Velké Británii na 2200. V rámci Královského letectva (RAF) vznikly jedna bombardovací a tři stíhací perutě. Letci se účastnili všech hlavních operací na západní frontě a významně také zasáhli do bitvy o Británii.

V únoru 1944 odplulo do SSSR 20 čs. stíhačů uvolněných z RAF, kteří se stali na východě základem stíhací perutě, později přeorganizované na 1. čs. stíhací letecký pluk v SSSR. Pluk byl doplňován nově vyškolenými piloty i slovenskými letci, kteří přeletěli na sovětskou stranu fronty a zapojil se do bojů za Slovenského povstání. V lednu 1945 byl rozšířen na 1. čs. smíšenou leteckou divizi, která zasáhla do bojů o Ostravu.

Do akce se během války zapojily i českoslovenští parašutisté, kteří byli na okupované území vysíláni z Británie či SSSR především se sabotážními a zpravodajskými úkoly. Jejich asi nejznámější akcí atentát května na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942.

Čechy či Slováky lze během války vystopovat téměř na všech významných bojištích včetně Tichomoří. Mnoho jich, především emigrantů a jejich potomků, sloužilo v americké armádě.

Zvláštní úlohu sehrálo takzvané vládní vojsko. Zhruba sedmitisícová lehce vyzbrojená protektorátní armáda byla sice podřízena německému vojenskému zmocněnci, avšak nikdy nezasáhla do bojů na straně wehrmachtu. Česko se tak stalo jedinou z nacisty okupovaných zemí, jejíž vojáci nebojovali na straně Německa. Naopak, když je Němci v roce 1944 poslali do Itálie k ochraně objektů, více než 700 z asi 5000 mužů přeběhlo k partyzánům, zbytek byl odzbrojen a nasazen na opevňovací práce. Jediný z dvanácti praporů, který zůstal v protektorátu, se v květnu 1945 přidal k pražskému povstání.

Během války zahynulo v bojích či na popravištích podle údajů Vojenského historického ústavu z roku 2010 poskytnutých deníku MfDNES přes 42.000 čs. vojáků, partyzánů, dobrovolníků a odbojářů. V koncentračních táborech a během holokaustu zahynulo přes 307.000 dalších československých občanů.