Co je po smrti? Představy o nesmrtelné duši jsou staré jako samo lidstvo

Již z období pravěku pochází doklady o tzv. animismu, tedy o víře v existenci nehmotné duše, která je v každém člověku. Animismus úzce souvisí s faktem, že si naši předci nedokázali vysvětlit jevy, jako je třeba spánek, dýchání, stín postavy nebo ozvěna.

Slovo „duše“ je odvozeno od slova „dech“, což pravděpodobně vyjadřuje fakt, že bez dechu není život. Dýchá přeci každý živočich, a když vydechne naposledy, zemře. Dodnes se dochovalo rčení „vydechnout duši“. O přesvědčení o existenci duše ostatně svědčí i další stará lidová rčení – např. „chodí jako tělo bez duše“, „má duši na jazyku“ nebo „je v něm malá dušička“.

Kde podle lidové víry duše sídlí? Převažující představa duši lokalizovala do oblasti prsou či přímo do srdce. Také se věřilo, že duše může z lidského těla odejít nejen po smrti, ale také ve spánku. Po dlouhou dobu si lidé sny vykládali jako cestování duše na jiná místa. Pokud člověk zemřel, měla jeho tělo duše opustit ústy v podobě malého bílého obláčku, bílé páry nebo malého bílého ptáčka. Letící pták kolem domu nebožtíka byl také pokládán za symbol toho, kam se duše dostane – bílá holubice duši odnášela do nebe, černý havran nebo krkavec naopak do pekla. Víra v převtělování duše do ptáka je velmi stará a je doložena ve většině kultur. Na Valašsku byla třeba až do počátku 20. století velmi rozšířená představa o tom, že duše člověka bude po jeho smrti dál žít v nějakém zvířeti.

Lidé také věřili, že duše může přebývat i ve stromech a v rostlinách. Toto přesvědčení má opět původ v pravěkém animismu. Proto se rozšířil zvyk sázet zemřelým na hrobech stromy nebo květiny, do kterých pak mohla duše člověka vstoupit, a být tak ve spojení s pozůstalými. Z pera Karla Jaromíra Erbena známe příběh o bílé lilii, která se objevila na hrobě nevinné panny. Lidé opravdu dlouho měli za to, že rostliny mohou samy vyrůst na hrobech osob, aby prozradily pravou příčinu úmrtí, např. vraždu. Duše zkrátka po smrti nenalezla klidu a snažila se domoci spravedlnosti.

Z lidových pověstí a pohádek zase víme, že bylo možné duši člověka zaklít do zvířete či rostliny. Alespoň se to naši předci domnívali. Stačí si připomenout známou pohádku o sedmi neposlušných chlapcích, které jejich matka kletbou proměnila v krkavce.

Zatímco tělo bylo pouze hmotnou schránkou duše a mělo se po smrti člověka rozpadnout v prach, duše byla pokládána za něco nesmrtelného. Pokud zůstalo tělo zachováno i dlouho po smrti, jednalo se o špatné znamení a doklad toho, že mrtvý se vrací zpět mezi živé. V tom mu měla zabránit některá opatření – třeba zatížení kameny nebo oddělení hlavy od těla. Duše člověka po jeho skonu mohla po jistý čas zůstávat v blízkosti pozůstalých, než se převtělila do rostliny či zvířete, nebo putovala k Božímu soudu. Proto se v lidovém prostředí dlouho udržel zvyk otvírat po smrti člověka v domě okna, aby duše mohla opustit stavení. Až do počátku 20. století se lidé domnívali, že dokud nebyl člověk pohřben do země, byla v jeho těle ještě přítomna duše. Až do pohřbu měl také zesnulý vnímat vše, co se kolem něj odehrávalo. Pohřeb tedy symbolizoval jakýsi přechodový rituál. Doba mezi úmrtím a pohřbem byla určena i pro poslední ovlivnění toho, co se s duší dále stane. S tím se pojila celá řada lidových zvyků a rituálů. Po úmrtí člověka bylo třeba zakázáno spát v jeho posteli nebo manipulovat s jeho věcmi. Někdy se pozůstalí snažili odčinit hříchy zemřelého člověka, aby jeho duše neskončila v pekle – ať už činy, modlitbami nebo sloužením mší.