Tajemné období mezi úmrtím a pohřbem: Lidé věřili, že zemřelí se mohou vracet mezi živé

Zvyk zatlačovat mrtvému oči zase souvisí s vírou, že by nebožtík svým pohledem mohl vybrat někoho z okolí, pro koho by si přišla smrt příště. Totéž mohla způsobit nebožtíkova otevřená ústa, v některých oblastech se ovšem věřilo, že by mrtvý zkrátka neměl po smrti klid, pokud by neměl ústa zavřená. Bradu nebožtíkovi pozůstalí proto podvazovali třeba šátkem. Tomuto šátku se říkalo „podbradek mrtvého“ a rodině měl po pohřbu zemřelého přinášet štěstí. Později funkci šátku nahradila Bible. Prapůvod těchto rituálů můžeme hledat ve velmi staré víře, že mrtvý musí mít uzavřené všechny tělesné otvory, kterými jinak mohly uniknout „zlé síly“ a ohrozit okolí. Také se věřilo, že takto zůstane v těle člověka jeho duše až do pohřbu.

Důraz byl kladen na umývání nebožtíka – to aby vstoupil na onen svět čistý a upravený. Nejčastěji měla omývání na starosti nejstarší osoba ženského pohlaví v rodině. Tento rituál byl doprovázen modlitbou. Voda, která mrtvého očistila, patřila pod okap nebo k plotu, protože se věřilo, že kam se vyleje, tam nic neporoste. Na druhou stranu mohla mít tato „mrtvá voda“ i pozitivní účinky. Přidávala se třeba chronickým opilcům do lahve s kořalkou, aby přestali holdovat alkoholu. Pokud nějaké předměty přišly do kontaktu se zemřelým, měly se dát do rakve. Ručník, kterým byl mrtvý omýván, se musel spálit. Hřeben po učesání zemřelého už nemohl nikdo živý použít, jinak by mu vypadaly všechny vlasy. Na Valašsku zase hřeben dostával nebožtík do rakve, aby se mohl před odchodem na onen svět ještě upravit.

Člověk nejčastěji umíral ve své posteli. Tu pozůstalí v některých krajích spalovali, nikdo jiný už v ní nesměl spát. Zvykem bylo pálit i oblečení, ve kterém někdo zemřel, stejně tak peřiny. Obecně platilo, že se nikdo nesmí dotknout osobních věcí nebožtíka, a to minimálně ještě po dobu čtrnácti dnů od jeho pohřbu. Někde se naopak věřilo, že ze slámy, na které někdo zemřel, by se měly vyrobit došky na střechu. Stavení pak bylo chráněno před požárem.

Mrtvý zůstával v domácnosti s pozůstalými většinou po několik dní, dokud truhlář nevyrobil rakev. Hotová rakev se pak vykropila svěcenou vodou a vystlala bílou plachtou. Nebožtíka pozůstalí oblékli do svátečních šatů, přičemž se potichu modlili o spásu jeho duše. Nikdo při tom nesměl nahlas promluvit, nikdo nesměl mrtvého oslovit jeho jménem. Oblečení do rakve muselo být ušité čistými stehy, uzlíky by mohly zabránit pokojnému odchodu duše z těla. Až do 19. století se mrtvý oblékal zpravidla do šatů bílé barvy, která byla považována za barvu smuteční. Šaty nesměly být nikdy onošené nebo nějakým způsobem poškozené. Pak by se zemřelý mohl vrátit mezi živé a požadovat po nich oblečení vhodnější. Boty do rakve nepatřily. Podle starého přesvědčení by se nebožtík vracel na svět tak dlouho, dokud by boty neprošlapal. Dle křesťanského pojetí nesměl mít v rakvi mrtvý boty proto, že Kristus chodil bosý. Nutno ovšem zmínit i ryze praktický důvod. Obuv byla zpravidla dost nákladnou záležitostí, a proto jich byla do rakve škoda.

Zesnulý i lidé v jeho okolí byli ohroženi působením zlých sil. Mrtvého proto jeho příbuzní hlídali ve dne i v noci, za stálé přítomnosti světla a odříkávání modliteb. Hořící svíce se u mrtvého nechávaly až do jeho pohřbu. Zbytky takových svící se pečlivě schovávaly, protože měly silnou ochrannou moc. V některých krajích se věřilo, že mrtvý krátce po smrti obchází dům. Kdo z živých by ho zahlédl, ten by ho do roka následoval na onen svět.

Po dobu, kdy se mrtvý nacházel v domě, chodili se s ním rozloučit rodinní příslušníci, sousedé, přátelé i nepřátelé. Všechny staré křivdy měly být zapomenuty, aby duše našla pokoje. Někde bylo zvykem nebožtíka podarovávat růžencem nebo svatými obrázky, se kterými byl následně pohřben. Každý příchozí se zpravidla u mrtvého pomodlil, někdy se zpívaly náboženské písně. Před domem se hlasitě modlili za spásu duše žebráci, za což dostávali almužnu.

Uložení mrtvého do rakve a do hrobu bylo tzv. přechodovým rituálem, který ho definitivně oddělil od světa živých. Všechny předchozí úkony ho měly připravit na jeho poslední cestu.